Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 60. - Mám, co jsem chtěl



Trvalo to přesně šedesát dní. V Turecku jsem strávil v kuse 58 dní a ušel při tom přes 1400km. Poznal nespočet skvělých lidi a naučil se domluvit Turecky. Poznal jsem toho z místní kultury tolik, co mnohdy pořádně ani nevím z vlastní. Byl příjemcem mnoha dobrých skutků a nechalo to na mě dozajista následky. Zažil jsem něco, po čem je mi už teď mnohdy smutno, že už se nemůže opakovat. Nyní je totiž čas jít dál. Začít cestu zcela znova.

Jenže tady asi přijde na řadu pár sprostých slov a par doprdelí. Pokusim se většinu z toho nenapsat.

Takže jsem v Gruzii. Mám společnost, která se mnou jede do Batumi, takže při tom zapomínám na spoustu věcí a mnoho z nich se týká právě hranic. Na to kašlu z více důvodů. Zaprvé mám čas se v klidu vrátit a za druhý mám dost jiných problémů.

Takže jsem v Batumi. Super. Jsem tu dokonce kdesi v centru už ve 4 hodiny, což není špatný. Přede mnou jsou tyto úkoly. Sehnat místní simku (netuším, jaké operátory tu mají), směnit peníze (netuším, čím se tu platí a jaký je kurz), sehnat nějaké jídlo (nevím kolik co stojí a rád bych se vyhnul pěkně drahé restauraci, když ani nevím, co si dát) a vypadnout z města před setměním.

A jen jako detail poznamenám, že celý den se zhoršovala bolest v krku a před Gruzií už jsem se snažil nepolykat a nemluvit. Oboje totiž hrozně bolí a zatím nevím, co víc, ale obojí je sakra nepříjemný.

Takže situace jasná, ne? Jsem v nový zemi, kde umí poměrně často rusky, ale to mi stačí leda k tomu rozumět tomu, že se ptají jestli umím rusky. Anglicky se sice řekne stejně, ale to je tak jediný, bo odpověď je téměř vždy že ne. Tím si sice šetřím bolest z mluvení, ale vypadá to, že toho tu moc nepořídím. Nakonec mě zachraňuje Turečtina. Ani by mě nenapadlo ptát se, jestli jí umí, ale občas umí a je to spása. Konečně mám jazyk. Super, jenže simky mají jiný systém získávání a tak se to zase komplikuje. Super, po oběhnutí mnoha obchodů mám simku a to rovnou s 15GB a to a stejný peníz jako mám doma 200MB.

Když už mám ten net, už zjišťuji i kurz měny a měním. Sice nevím, kolik co stojí, ale aspoň, že ruský číslovky jsou podobné českým.

Na jídlo už nemám ani pomyšlení, protože mi došlo, že to obnáší polykání a navíc stejně ani díky tomu všemu nemám chuť. Tím se to dost urychluje a já můžu začít stopovat. No jo, ale jako kurňa kam?!

Možná nebyl úplně nejlepší nápad si o Gruzii nezjišťovat vůbec nic. Zvlášť v době, kdy nemá člověk čas sednout k netu a všechno si vymyslet by se hodilo znát alespoň první bod. Beru něco u hranic. Dobrý, místo je, až na to, že jsem v centru a to se fakt blbě stopuje, když každý ukazuje, že jede jen kousek. Jenže má potíž je, že já chci právě jen ten kousek ke křižovatce, která je 4km daleko. Jenže je to taky shodou okolností právě o 4km dál, než mám denní bezbolestný limit pro nohu. Na tu bylo totiž tak akorát to ranní popocházení mezi krásnými místy.

A jak se tak pomalu plazím tím městem, tak mi dochází, že jsem v ideální situaci pro mojí první část cesty. Procházet se v klidu městem, učit se vše nové a vůbec čelit těžkostem. Jenže doprdele teď to je fakt moc. Zase je mi do breku a pokud to takhle bude dál, tak sáhnou po jednom z předvymyšlených plánů. Je mi z toho všeho fakt smutno a mám chuť akorát tak nadávat, jenže to by jen bolelo. Klopím zraky, aby náhodou Gruzie nebyla obdobně komunikativní jaki Turecko. Doprdele, jak je pár kilometrů dlouhejch, když seš v takovým humusu.

Dobrý, jsem na cestě pryč, jde se stopovat. A tady je v tom všem negativním vsuvka, kdy mohu na vše zapomenout. Bere mě chlapík a tak zjišťuju, že i rusky umím, když musím. Bavíme se a já se učím první Gruzijská slova. Tak tohle je můj živel, tohle mě baví. Je jasný, že jít do nové neznámé země je to, na co by se dalo i těšit. Je to těžké a vždy se nejde něco, co to ulehčí. Cestou stavíme na pivo. Už jsem tu zase jako doma.

Na chvilku, než zase přijde z poblouznění na řadu zpět vše, co tu bylo. Tedy únava a bolesti. Vše neznámé a já mám jen pramálo sil se rvát, ale nic jiného nejde a tak se rvu. Hledám místo ke spaní a jdu ihned do pelechu. Žádný oheň, ač bych si ho přál a šel by tu, protože ani na jídlo není chuť a tak bude dřívější spánek. Je to zase síla a drží mě to, že brzo bude zase líp a půjde to...

PS: Vyhlašuji zákaz podpůrných vzkazů. Já si jich moc vážím a je to super mít tolik lidí, kteří mi chtějí být oporou, ale ne. Tentokrát bohužel ne, protože ty vzkazy mají opačný efekt. Těžko to vysvětlit, ale vždy musím být silný, abych odepsal to, co je potřeba. A ignorovat vás nebudu. Nechci. Jen asi potřebuju být chvíli slabý. Potřebuju si to dát do kupy sám a to s vaší podporou nejsem.

Jsem jen kousek od vás, tak nazdar a fakt poslední věc...JSEM TADY!:) A stejně jsem šťastný, to mi ani tohle nesebere!