Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 62.



Ráno jsem měl chuť to celé ukončit. Asi jsem k tomu byl nejblíž, co jsem odjel. No, možná ještě pátý den byl blíž, ale o tom si ještě povíme. No prostě to bylo fakt dost na pytel. A ještě došla voda i chleba. Tak jsem nechal tábořiště tak, jak je a šel na malý průzkum. Stejně jsem zakempil blízko vodopádu, tak je musím zkouknout. Noha funguje až překvapivě dobře, tak to není zas tak zlý. A konečně poznávám i trochu z běžného života. A taky místní víno. Jeden prodejce mě odchytil a dával mi koštovat. Ale takovou míru bych očekával až když koupím celou flašku. A to od každého vína. Takže než jsem si vybral, už jsem vlastně neměl důvod víno kupovat, opilý už jsem byl. Ale tak do zásoby, to se neztratí. Tak jdeme zabalit a... no nějak to nebude zas tak zlý. Už lze polykat, tak snad to stejnou rychlostí bude pokračovat dál. A tak když kupuju pivo na cestu, tak se rozhoduju, že to tu zkusím projet celé. Žádné počítání kilometrů, ani aut. Prostě se budu jen těch zbylých dvacet dní toulat a co mi přijde do cesty, to poznám. Zní to jako dobrý plán a bolest nohy vůbec necítím a zdá se, že den volna jako by zabral. Já snad budu ještě komplet zdravý.










Chytám prvního stopa a hned mám problém. Když jsem chodil a viděl něco pěknýho, tak jsem měl čas si najít správný úhel a vyfotit si to a vůbec jsem nemusel zastavovat a přitom bylo uspokojeno mé kochací já, kterému stačí jen krátká chvilka, ale potřebuji se kochat. No a v autě? Frnk jedno krásný místo, frnk stará zrezivělá lanovka, frnk kostelík, frnk tank...tank? Počkej, tak to ne, vystupuju!

Do tanku se dá vylézt a prolézt si ho, jak mě instruuje místní chlapík. A kdybych náhodou nevěděl, tak s kanónem se dá hýbat, tak si to musím zkusit. Ještě, že už tam nejsou náboje, jinak by mi určitě vysvětlil, jak z toho střelit.

Tak jo, stop je tu extra lehký, zkusíme si to udělat po svém. Vrátím se ke kostelíku. To by bylo. A teď k lanovce...Jenže kde sakra byla? V tom autě to vypadalo všechno jako pár metrů od sebe. Mám si něco stopnout a když to bude za dva metry, tak se nechat vysadit? Ty jo, jako proč ne, ale tak to by bylo fakt šílený. No, nakonec jsem se na to vyprdnul. Bo se ozvala noha. Přeci jen jsem se chtěl někde podívat, tak jsem se trochu procházel a to se potvrdilo, že je stále zakázané. Tak nic no. Budu se muset obejít bez chození. Jen mi dochází, že to asi nebude tak dokonalý výlet, jak by mohl být. Čím dřív na to zapomenu, tím víc si užiju, co mi zbylo. A tak pokračuju dál. Tedy u Keda směrem na Khulo. Jenže na silnici, kde projede tak pět aut do hodiny to stopování není zas tak super. Občas projede víc aut a občas taky tak dlouho nic, že se zamyslím a najednou mi dojde, že nestopuju:D

Nakonec to prošlo a dostal jsem se před Khulo, což je ideální, protože ho odbydu dopoledne. No a toť vše o tom, jak to tu dnes bylo. Jenže druhá stránka věci jsou ty myšlenky.

Těžko říct, jestli je to změnou mentality lidí, nebo mojí neschopností se na tu mentalitu rychle naladit. Asi jsem se zafixoval moc na Turecko. Už jsem to tam znal. Už jsem znal špatné i dobré stránky a to z toho dělalo něco, co jsem měl moc rád. Už jsem prostě věděl, čím si zlepšit náladu. Ale asi bych si měl přečíst své první příspěvky, abych věděl, zda mě sralo, že jsem ničemu nerozuměl a jestli tam bylo taky tak moc věcí najednou jinak. A nebo jestli už díky tomu všemu nejsem tak nadšený, jak jsem byl? Fakt těžko říct, v tý palici se toho odehrává během dne opravdu hodně.

Možná je to jen podobný jako s tím Buškem z Velhartic, kde taky došli k tomu, že české víno i lid je krapet trpčí a že ho musíš chutnat déle, aby ti přišlo k chuti. No a co jsem zatím stačil ochutnat, tak Gruzijské víno je vážně dost zvláštní a já jen trochu doufám, že to byl třeba jen špatný výrobce. Ale s tím vztahem k lidem mi to fakt sedí. Jen málokdo, koho pozdravím pozdraví zpět (Turek mě naučil, že málokdo nepozdraví zpět, ikdyž třeba není plně nadšen) a ještě zatím jen těžko čtu z jejich výrazů. Zatím to jsou pro mě hodně tvrdí lidé. Stále však doufám, že mám dost času na to se k nim dostat blíž. Doufám jen, že jsem se nestal tak běžným turistou, aby mi tohle bylo odepřeno. Kdo ví, jak to všechno teď je. Cítím se zmaten. Projíždím příliš krásnou krajinou a stále poznávám mnoho lidí a jsem zmaten. Možná i proto, že stále víc cítím, že se s tímhle možná nikdy nebudu moct rozdělit. Celý ten výlet má svůj smysl tak jak jsem ho prožil a také v tom hrálo nemalou roli to, v co jsem měl štěstí či smůlu. Nelze nikomu říct prostě jdi tam tak a tak a zjistíš to sám. Každý jaký je zažije svůj příběh. A ten ani nelze vyprávět jen jako více či méně zábavný, ale stále to bude jen historka. A pro mě je to momentálně něco víc...

Kdo zná Chrisse McCandlesse určitě dobře ví, že i on jako duchem snaživý samotář přišel na to, že opravdové štěstí je jen to, které můžeme sdílet. No a tak to je. A stejně je to i s krásou. Se zážitky. Ale vždyť právě tohle jsou součásti štěstí a já je momentálně nemohu sdílet.

Ještě, že tu mám to víno, zkusím mu dnes večer ještě trochu přijít na chuť:D