Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 63.







Tý jo, zase jeden z narvaných dnů, tak musím popřemýšlet, kde jsem byl ráno a snad se mi podaří to i všechno rozumně sepsat.

Joo, ráno...už vím. Jsem sešel z kopce na cestu a hned první auto mi staví. Začínám mít podezření, že je to tu organizované. Nejdřív tě nalákají a když už se chytneš, tak nic. Jako automaty. Tak jsem v městečku. Hmm, co tady? No a jako bych se zeptal nahlas, odpovídá mi chlapík, který mě včera chtěl vzít do tohohle města, ale já ještě vymýšlel kraviny. A tak mi radí, že musím na lanovku na protější kopec. A taky, že jo. Jak mi tu někdo posílal, že musím navštívit tu nejhorší lanovku světa, či co, tak teď už jsem lépe připraven. Tahle byla myslím stejný model, jen to teda nebyl tak silný zážitek, jak bych snad čekal. Ale zase...Těžko posoudit, mě už je taky dost věcí trochu jedno a na místní pravidla/nepravidla jsem se dávno naladil.

No a tak vystoupím z lanovky a tam se nabízí krásné cestičky a fotogenické výhledy. A co udělám já? Sednu si s šoférem lanovky a hospodským ke stolku a koukám, jak hrajou batumi. Je to pecka sedět kdesi v horách, nemít žádný plán a tak silně se na to adaptovat, že když chlapi něco pokyvují na turisty, zenoucí se kolem hospody dál, projede mi hlavou jen myšlenka, že je vůbec nechápu. A vzhledem k tomu, že chci otestovat co nejvíc z místní kuchyně, zkouším si tu dát něco dobrého i bez znalosti místního jazyka. V Turecku jsem to tak dělal taky, jen jsem brzo oběvil místní restaurace, kde si stačí ukázat a tím se učil i názvy. A tak tentokrát čekám na něco, čemu tu říkají Supi. Buď se přejím velkými ptáky, nebo už vím, jak se tu řekne polévka. Ukazuje se, že je to vážně polévka a že plně pasuje k té kráse kolem. Dal jsem si i pivo a to zrovna tady znamenalo tuplák, bo v menší petce tu pivo neměl. Hele, taky dobrý. A že jsem jediný host, sedí se mnou v tichosti pan domácí a jen tak si v klidu pobrukuje. Pokaždé, když přijede lanovka, tak s šoférem hrají partičku batumi a tak tu myslím žijí každý den. Až mě přestane bavit stopovat, počkám si na letadlo právě tady!

Ale prozatím se rozhoduji jet dál. Sejdu dolu a je mi řečeno, že mám jet jedním transportem, že je to poslední auto, které jede tam, kam chci. Co je to za blábol? Doteď tu jezdilo plno aut, prostě zase pojedu zdarma stopem a bude větší sranda. A taky, že v těch horách už je zima, že je tam místy sníh. No dobře, sníh jsem na nějakých kopcích viděl, ale po Turecku ani Gruzíncovo slovo nemá takovou váhu. Ehm, no...

Tak nutno říct, že Gruzínec už má větší představu o realitě a tomu, že to bylo poslední auto zcela věřím. Do Khula jelo dost aut i přes to, že se silnice postupně zhoršovala až na úroveň štěrkové cesty, ale za Khulo tato tendence postupovala v rámci pár kilometrů až k prašné cestě. A to jsem vše zjistil dotykem svých chodidel a především za účasti aut, které jeli jen do nejbližších vesniček. Plně je chápu, já bych žádné auto nechtěl po těch cestách trápit ani o kousek dál. A tak za poslední vesničkou sedím a čekám na stop. Když už čtu několikátou stranu a stále žádné auto, tak mi dochází, že je něco špatně. Ale v mapě tam ta cesta je. Stejná jako ta po, které jsem přijel. Ikdyž kartografům východně od Cařihradu bych dnes nevěřil najisto ani pozdravení. A tak beru další auto, co jede. Ford Transit plný sedaček - toť místní jediná doprava spolu s taxi. Že by to tedy nebylo poslední auto, co tam jede? Ne, bylo, tohle končí pár kiláků před místem, kam chci. A my víme, že tím cesta dnes končí. Já jsem chromajzl a mým směrem jedou jen plně plná auta. Některá mě přivádí spíš na myšlenku, zda tu nepropukla válka a rodiny se nestěhují dál od Turecka. Jediné prázdnější auto fakt nestopuju, protože jede jen o málo rychleji, než já a přisednout, tak ten podvozek už jen nedře, ale sedíme na místě. A navíc je třeba, abych ho mezi většími kameny trochu navigoval. Ano, ta cesta se opravdu pořád jen zhoršuje, ale já jsem v klidu, teď už se budu vozit jen džípy nebo místní dopravou s řidiči tak zkušenými, že když jsem si oddechl, že tamtudy projel a že jsme neuvízli zazvonil jeho telefon, řidič něco odpověděl a couval kilometr zpět k domu, který jsme minuli. Ono tu ten transport slouží taky jako zásobovací jednotka. Vysvětluje to i nemožnost stopování kvůli úplné absenci aut v této oblasti. Nebýt takový vůl, že jdu pěšky, kde se dá dokonale stopovat a nestopovat, kde se dá dokonale chodit, aj bych si lépe uvědomil, jak krásné je to místo tím, že sem nikdo necpe tunely, super silnice a vůbec se moc těm lidem nesnaží pomoct za každou cenu...