Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 64.

























Den já nevím kolikátý a je mi to fuk, ale mému obsesivnímu já ne 64.

Jasně, mám v sobě jedno pivo na lačno, ale i tak. Dneska jsem poznal něco moc důležitého. Jsem na konci své cesty. Já jsem tady! Konečně jsem možná pochopil, co jsem tu celou dobu dělal. A jak jsem to (kurva) poznal? Tak, že jsem začal brečet a vůbec nic mě nebolelo, ani netrápilo. Ano, i tahle obskurní zvláštnost se na cestě může stát.

Tak jo, pojďme se k tomu dostat i s denním příběhem.

Mimochodem dobrá obchodní rada. Natoč tulákovi pivo na lačno a pak ti vezme i pokoj v hotelu, když má vlastní hotel v batohu. Právě jsem se totiž rozhodl, že dnes bydlím v pohodlí. Snad nejsem tak opilý, abych mu to svedl anglicky oznámit.

A tak tedy ráno. No byla to sranda. Jsem lajknul jednu prehistorickou dodávku. Nevěděl jsem, zda stavěl kvůli mě a tak jsem šel dál. Po zatroubení bylo jasno. Vracím se a čekám. Hele, to tu ty pneumatiky mají silně podhuštěný normálně? Vždyť tohle je prázdný!

Následuje výměna pneumatiky, kde najdu prostor pro pomoc a tak je jisté, že mě vezmou. Jízda na náklaďáku mezi vším možným a navíc s telaty, to je něco. No jo, jenže kdybych mohl chodit, byl bych jistě rychlejší. Po místních cestách je i desítka velká rychlost a my máme brzo další defekt. Tý jo, tak teď už to teprve bude sranda. Rezerva použitá a předchozí kolo má díru, kterou budou opravovat ještě hodně dlouho. Takže měníme duši. Dobrý, ale ta nová je fakt jiné velikosti. Na to se tu fakt nehraje. Když zjišťuju, jakou pumpičkou to budeme nafukovat, velikost duše je fakt ten nejmenší problém. Pumpičku je třeba v průběhu taky opravovat. A vzhledem k tomu, že nasadit ventilek až po nafoukání je asi místní zvyk, tak veškerá předchozí práce velmi rychle uchází. Počkat, vlastně ani ne tak rychle. Ta pumpička nebyla zas tak vykoná, aby udělala alespoň nějaký tlak.

Po hodině a půl kolem projíždí jiný náklaďák a má nad korbou na seníku cestujícího. Tý jo, tak tam bych chtěl jet. Tenhle náklaďák jim pomáhá s pumpičkou a cestující shora umí anglicky a zve mě k sobě. A tak utíkám ze svého nového zaměstnání v nafukování jednoho kola stále dokola a vezu se snad na nejpankovějším místě, jaké může být. Líp už se vezl snad jen ten na vozíku na žlutém trabantu!:D

Už jen proto dnes musím přespat, abych vše nasdílel.

Ze seníku nad náklaďákem je svět hezčí. A o to víc, když jste na snad nejhezčím místě v Gruzii. A přitom já tam dojel jen omylem. Vlastně jsem chtěl jinam, ale když už jsme tak dlouho uvazovali můj batoh, chtěl jsem jet co nejdál to půjde. Jako fakt to byla sranda. Uvazovat batoh na seníku nad náklaďákem k lanu, za které je třeba se fakt pevně držet, jinak vás kdejaká díra vyklopí. A kdyby jen člověk padal ze tří metrů jen na kamenitou cestu, ale tady se vezem kolem krásných hlubokých srázů s nádherným údolím. Taky už jsme v pěkných kopcích, kde i trocha sněhu ještě je.

Taj tedy v Beshumi vyložíme krávy a já stopuju zase zpět. Jenže z té křižovatky mým původním směrem nic nejede. A tak se alespoň seznamuju s místním klučinou. Je to sympaťák, a tak mu dávám mého závěsného krtka. Tušil jsem celou cestu, že i on má nějaký cíl. A tak ho došel. Byl první z nás dvou. Já pak ještě musel vstoupit do několika aut a nechat se dovést až do Akhaltsike. Zdejší dominantou je nádherný a velký hrad. Když jsem vešel na nádvoří, vstoupil jsem do své iluze středověku.

Tulák přišel na hrad, kde se na nádvoří tančí a k tomu se sešlo celé město. A na rozdíl od Turecké hudby, kde jsem byl zvědav jen na to, zda a kdy skončí jsem si tady přál, aby místní hudba nikdy neskončila a aby tanečníci umírali vyčerpáním jako ti Turečtí a byli střídáni dalšími, neboť jejich energie v tanci mě přenášela mnohem hlouběji do mého vlastního středověku. A tak opřen o svého věrného druha, s pocitem už dávno lehkého batohu na zádech a svěžího vánku na nohou i vědomím pohledů ostatních jsem si to uvědomil.

Dál už nemám kam jít. Svůj příběh jsem si prošel. Dnes jsem ho dovedl i uzavřít. Stal jsem se tulákem, který svůj domov přesunul nejdřív z budovy do svého batohu a pak do svého srdce. Odvyprávěl jsem si svůj vlastní příběh a sám pro sebe se stal legendou.

Je to fakt děsná srada:) po tolika dnech harcování se si člověk pořádně uvědomí, co všechno je za ním. A taky, kdo všechno je za ním. Jestli je něco potřeba říct, tak snad jen to, že jsem fakt děsnej klikař. Tohle všechno nemůže být totiž jen moje zasluha:)