Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 65.







Takže jsem spal v hotelu. Ale moje touha po pohodlí nebyla vyslyšena. Evidentně jsem tu pro to, abych si užil svého domova v batohu. A to to vypadalo nadějně. Už jsem se ubytoval a okoukl, že budu fakt spát v luxusu. Tak si na to jdu dát ještě jedno dvě pivka a když už přemýšlím, že bych šel ležet, v tu chvíli přijede velký zájezd, na který domácí zapomněl. Aha, no tak mě stačí i kumbál, hlavně, že se mi nabíjí baterie. A taky že jo, kumbál tu mají volný, jen nemá dveře a tak jestli chci spát, tak musím počkat, až se zájezd vyřádí. Ale co už, spím pod střechou, baterie nabité a je to zdarma:)

Ráno plánuju další cestu. Trochu se rozšoupnu a plánuju cestu, která by mi mohla zabrat alespoň dva dny. Jsem v Akhaltsikhe a chci se dostat do Borjomi. Ano, vede tam rychlá cesta, ale mě něco tahne do Akhaltkalaki a pak to do Borjomi vzít takovou malou cestičkou, která vede přes hory. Ano tuším, co mě čeká a že je dost možné, že ta cesta někde skončí a aut tam nebude. Ale nejdřív první část cesty. Je to asi 90km a žádná velká tepna, tak kdo ví, jak dlouho to bude trvat. No ale vzhledem k tomu, že mám štěstí na rozdávání, staví mi auto s cizincem, který je nesvůj z mého Gruzijského pozdravu a další věc, které nerozumí je název města. Protože sám nemá moc přesnou představu, kudy jede. Je to švéd a oba jsme rádi, že se domluvíme anglicky. Ukazuje se, že má s tímhle předělaným transportérem sježděnou většinu zemí a teď je na ekzkurzi Gruzie podobně jako já. A tak spojujeme naše cesty a já po dlouhé době jedu bezpečně, pomalu a ještě s pauzama na focení. Jede k nějakému městu ve skále a tak jedu s ním. Zase další z dokonalých míst, kam mě zanesla jen náhoda. Klášter ve skále s šestisty pokoji a kapacitou kolem dvou tisíc mnichů. Působivé, ale ještě víc působivější je, jakého transformera má můj nový kamarád z transportéra. Předělal si ho na nenápadný karavan se vším všudy a tak mě zve na oběd. Tak to je správná pohodička. Vlastně je to moje první pozvání na jídlo v Gruzii, když nepočítám to sousto chleba s plátkem rajčete, co mi dal jeden děda, když jsem odcházel po dopití vína. Ale doteď nevím, zda mi jen nepodával ruku a já mu ten zbytek jídla omylem nevzal... tady už to bylo jasnější.

Klidně bych s ním pokračoval dál, ale jede do Tbilisi a ty já si nechávám na závěr. A navíc mě čeká zajímavější cesta. To mi prozrazuje už to, když na Bjoromi mi ukazují tu dvakrát delší cestu. Dobře, chápu, že je mnohem rychlejší, ale aby mi tvrdili, že se tamtudy do Bjoromi nedostanu, to je snad přehnané. Ale Gruzie má informativní důvěryhodnost a tak se smiřuji s tím, že pojedu, nebo půjdu zpět. Postupně stopuju od jedné vesnice ke druhé a silnice je zase taková, že jet po ní dvacítkou, tak je to na kompletní demolici auta. Ale stále mě každý ubezpečuje, že dál to bude horší, přes hory a že je to třicet kilometrů, což je pěšky příliš moc daleko. A tak nabývám dojmu, že mě konečně čeká mordor. Ovšem za poslední vesnicí, kdy se smiřuji se spaním a čekáním na auto celý zítřejší den mi staví auto, které jsem ani nestopoval, protože podle všeho mělo jet vedle do vesnice. Vůbec to nebylo auto, které by mělo jet do kopců po nejhorší silnici, jakou jsem tu zatím viděl. Jak moc jsem se pletl. Dokonce jelo tak rychle, že neklepat se všechno kolem mě bych si myslel, že ta cesta není tak špatná. Ale byla, na její stav si stěžoval i sám řidič. Ale i tak předjel na takové cestě jeden kamion. A vzhledem k tomu, že mě nemohl dovézt dál, zastavil ten kamion a domluvil mi přestup. Tři chlapy v kamionu a další s velkým batohem k nim. Na takovéhle cestě to musí jít. Ikdyž při pohledu na ty chlapy...nedomluvit mi to ti z mého auta, pochybuju, že by mi zastavili. Umět mluvit, bylo by to tady všechno mnohem jednodušší. Byť jen rusky.

A tak mě vysazuje i kamion uprostřed kopce a já celý nadšený cupitám travnatou náhorní plošinou. Chápu, proč tolik lidí beznadějně zamilováno do hor. Sám myslím na návrat až budou nohy zase v cajku. Když už si říkám, že je čas někde zakempit, ruší mě tatrovka. A z mého směru. Tý jo, tak to je snad zázrak. A jede až do civilizace. Ok, ta tiha v batohu, to je štěstí. A tak si říkám, že dokud v horách nedojde na záložní plán, budu takovéhle cesty volit kdekoli se naskytnou. Ty výhledy a ty absurdní dopravní prostředky, to je přesně pro mě!