Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 66.





Někdy lidé v autě neumí ani rusky a tak není šance si ani pokecat. Někdy to ty lidi za volantem ani nevyžadují a tak jen sedím a koukám se, co dávají za oknem. Horší je, když jsem za němého Bobeše i v restauraci. V Turecku to bylo dobrý, jsem jen ukázal a bylo. Jenže teď jsem přišel do restaurace a nikdo se ke mě nehlásí. Ok, tak to budu muset dojít k baru. Tam mi dávají nějaké menu, které je i v angličtině. U polovičky věcí je ale dokreslený černý puntík. Podle ceny odhaduji, co bude malá porce a co by mohla být větší. Ukazuju na kuře. Ženská není moc komunikativní a tak netuším, co její posunky znamenají, ale vypadá to, že jsem si vybral něco, co není. Ukazuje na položku vedle. To je ryba. Na tu nemám zrovna moc chuť, ale proč ne. Každopádně tam je ještě nějaké vepřové, tak zkouším to. Vypadá to, že se mi podařilo objednat, super.

Po chvilce mám na stole čtyři malé studené kousky ryby a k tomu tomatovou omáčku velmi podobnou té z rybiček v konzervě. No tak jo, no, tak se mi výběr moc nepovedl...

Za chvíli mi donesla i vepřové výpečky. No super, ještě že jsem se nacpal u té ryby chlebem, teď už si můžu dát výpečky jen jako zákusek.

Když uvedu celou situaci v celek, tak ráno dvě mlčící auta, pak neschopnost komunikace i v restauraci a moje únava do toho. No musím přiznat, že jsem se koukal po tom, zda nelze změnit datum letenky. Nelze...tak co, prostě to teď vydržím a ono se to zase obrátí k lepšímu.

No a teď k tomu, jak to tu vedu a plánuju. Mám tu v Gruzii dva poradce, kteří mi dávají tipy, která místa navštívit, já si je poznačím do mapy a pak si vybírám nejhorší možné cesty, jak se tam dostat, abych měl taky nějaké drama.

Jeden z tipů zněl Vardzia. Ok, hledám v mapě, mapa označuje bod a ten se stává mým cílem. Dopoledne jsem urazil ten delší kus po frekventovaných cestách a po obědě se vydávám na zbylých 40km dlouhou cestu, která bude bůhvíjaká. Za nedlouho ale jede super vozítko a já zjišťuju, že tu mají snad všechny možné typy špatných cest. Je to fakt unikát a průměrná rychlost je maximálně desítka, spíš míň. Takže po hodině cesty mě vysazují a já si zkouším odhadnout, jestli tudy dnes ještě něco pojede. V údolí je ještě vyznačená trasa vlaku, ale kdo ví, jaká je jejich četnost a nechci chodit daleko od cesty, abych nepropásl ani jediné auto, mohla by to být velká chyba. Překvapivě tudy za chvíli jede stavební náklaďák. V půlce tu staví nějaký tunel, tak mě veze tam. Další hodina po této cestě, kde mám stejnou šanci si vše vychutnat jako bych šel pěšky. Na stavbě se vezu se skupinou číňanů na servisním vozítku a tak rozšiřuji seznam netradičních vozidel. A vzhledem k tomu, že mi další auto zastavilo u vlakové stanice a že cesta už není zase tak zajímavá, jedu dál vlakem. Alespoň poznám něco dalšího. A tak je podvečer a já jsem už jen kousek od cíle a to v městečku Kharagauli. Tu mě zastavuje kluk z Pittsburghu a tak se konečně po dlouhé době můžu s někým pobavit o hokeji a konečně už někdo zná Jardu a to někdo, kdo ho má stejně rád, jako my. V Pittsburghu ho mají rádi asi stejně jako na Kladně.

Dál mi ještě trochu radí co navštívit a já mu prozrazuju, že sice jedu do Vardzie, ale vůbec netuším, co tam je. Že jsem takový divný turista. Loučím se s ním a vydávám se stopovat dál. Jezdí kolem mě plno aut, ale nikdo nejede dál, než na konec města. A jéjej, co tam je zase za cestu? A vůbec, když už mám čas, tak si zjistím, co v té Vardzii je. Je to zvláštní, to jméno si nějak dobře pamatuju. To tu pro mě rozhodně není zvykem a název každého města čtu minimálně pětkrát, než ho řeknu správně. Jako by mi něco připomínalo, jako bych ho někde už slyšel. Google mi prozrazuje, kde jsem to slyšel. Ve Vardzii je skalní klášter. Na chlup stejný jako ten, který jsme navštívili se Švédem. Ano, Vardzia je skalní klášter a pak taky ještě název jedné vesničky, jejíž jedinou zvláštností je to, že je zapadlá.

Ano, opravdu jsem jel pěkný kus nepěknou cestou jen proto, že mi to tak označila mapa. Když mi ta absurdita došla, docela jsem se i zasmál. Tak teď už je to zcela oficiální, že má cesta je prosta turistických zájmů...

Ale tak nějak se s takovým plánem cítím víc sám sebou.

A aby bylo vše zpečetěno, dostávám vše, co k takovému výletu patří. Vzhledem k tomu, jak je ta vesnička zapadlá, nezbývá mi nic jiného, než se vykašlat na stop a dojít si tam pěšky. A jak tak jdu mezi domy, kde nikdy žádný turista nešel najednou na mě křičí skupinka chlapíků od stolu. Je to tady! Je to tu! Konečně nějaké pozvání. Už jsem se bál, že jsem si veškerý kontakt s lidmi vybral v Turecku. A tak jsem zase po dlouhé době pro někoho atrakcí. Tentokrát pro to, že by je vážně nikdy nenapadlo, že tady uvidí turistu. Mě by zase nenapadlo, že budu sedět vedle Gruzijského reprezentanta v řecko římském zápase.

I přes to, že máme jen malé jazykové možnosti, smějeme se hodně a dobře si rozumíme. Navíc tu máme i celkem silnou pálenku a tak se to začíná rozjíždět. Když přiznám, že mám radši víno se setměním se přesouváme na místo, kde budu spát. Ale až po tom, co vypijeme dva džbány vína, ke kterým mi předvedou ukázku místního jídla a hudby. Máme opravdu krásný večer až na to, že o konci nemohu nic napsat, nýbrž si ho nepamatuju.