Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 67.

Blik, scéna chybí a ráno se budím v posteli evidentně, jak jsem do ní upadl. O tom, že proběhly nějaké přípravy svědčí to, že se vedle mě na posteli válí i spacák. Asi jen síla zvyku, protože dovnitř jsem už netrefil. Budím se sice pozdě, ale spal bych nejradši dál. Jsem totálně vyřízený a i na to, abych se došel napít potřebuju ještě chvilku dospat. Jenže v tom mě kontroluje domácí se slovy, že jdeme na pivo a že on pak jede do města. Jasně, jsou tu nějaké komunikační bariéry, ale tohle jsem rozuměl naprosto přesně a jediný důvod, proč mě to moc neděsilo bylo to, že jsem měl problémy sám se sebou a musel jsem se plně soustředit, abych si jen zabalil. Ok, plán je jasný, teď to nějak přežiju a ihned jak budu volný padnu do stínu a dospím se. Ještě ke všemu je fakt pěkný teplo, tak se potím dvojnásob. Jednou z tepla jednou z opilosti.

Fakt jsme šli na pivo. Chlapi seděli u silnice a nalévali každému, kdo šel nebo i jel kolem. Při naší malé cestě městem jsem zjistil novou věc. Gruzínci jsou milí lidé. Jen mám tu velkou smůlu, že mě od nich dělí to, že nemáme společný jazyk. Oni se totiž otevírají až po pár slovech. A ta první slova musím říct taky já. Když jdu v doprovodu s někým, tak je to ještě o to lepší, že se na mě mnohem víc lidí hned směje. V Gruzii bych velice rád uměl jejich řeč. S chlapama na pivě si kecáme o spoustě věcí a i o Stalinovi se dozvídám, že je tu stále v oblibě.

Každopádně po druhém pivě už na mě neplatí žádné "davaj" a vysvětluju, že musím jít a to rovně. No jo, jenže se daleko nedostávám a končím o sto metrů dál, kde mě zase dávají pít ze svého piva. Tady ani rusky neumí a tak to je rychlejší návštěva. Naštěstí poslední a tím jsem vysvobozen. Už si jen najít stín a tím dnešek zakončit. Ještě se u mě zastaví pár lidí a po nemnoho slovech si s nikým nerozumím a tak po chvilce mlčení odcházejí. Jediné, co se dozvídají, že ten němý Bobeš je z Československa.

No, že jsem toho dneska tedy opravdu mnoho procestoval...