Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 7.



Sedmý den ten boží týpek řekl "dej si taky pauzu", tak jsem to udělal a řeknu vám, je to fakt boží nápad...

Nohy to potřebovaly. Asi nejvíc chodidla, ale zbytek to ocenil taky. Vyspával jsem až do jedenácti. Zaprvé proto, že jsme dlouho seděli u piva a zadruhé proto, že jsem měl luxusní postel a chtělo se mi:D

Ale po probuzení jsem stihl vlastně všechno, snídani, návštěvu mešity za doprovodu mladého muslima, nahlédl jsem do koránu, pak byla opékačka hovězích buřtů u jezera, kam chodí lovit kachny, prohlídka vesnice i přilehlými polnostmi proběhla v autě a skoro na závěr ještě večeře s rybí polévkou, rybími karbanátky a mozkem. Na rybí byl moc velký, takže hovězí...

Krom litrů čaje, na který mě pozval snad každý z vesnice a večerních piv tam už byl jen klídek a pohodička. Původně jsem chtěl zůstat hlavně proto, abych poznal místní práci a třeba se i přidal, ale to by si kvůli předpovědi nesměli dát den volna. Tak jsem místo toho poznal vesnický klid.

A řeknu vám, je to taky prazvláštní věc. Jsem tu hostem na jediný den a chovají se ke mě krásně. Ale uvnitř je to pro mě všechno nové. Jsem týden na cestě a doteď jsem se nezastavil. A najednou mám možnost přemýšlet a je toho hodně. Není to konkrétní. Není to ani smutek, ani nostalgie, ani radost. Je to spíš něco jako klid s jistotou toho, že to bude náročné.

Je na čase jít. Dnes ráno jsem odpočatý a plný sil. I tak je těžké jít dál...