Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 71.

S Rhysem se setkáváme v Chiatura. Čeká na mě, protože jsem díky svým příhodám o hodně pomalejší. Ale zase jsem měl včera večer zdarma večeři od kluků, co mě vzali a jako zkušení stopaři mi dali vše, co asi oni kolikrát dostali. Plus jsem se dozvěděl další stopovací zkušenosti. A jídla bylo tolik, že mi zbylo i na ráno.

Když jsem Rhyse v Chiatura našel, seděl u baráku a vedle něho kolo. Vypadal i v tomhle městě jako bezdomovec, ale když to bylo místo s nejlepším signálem na volnou wifi. A tak jsem si připravil jednu laru a prošel jsem kolem něj a hodil mu ji. Ten prevít ani nebyl překvapenej:D Během jeho cesty se mu prý stává pořád:D

Chiatura je vážně skvělé město. Nevím, zda je vhodné ho doporučit k navštívení na dovolené, ale asi ano. A rozhodně ano, pokud už v Gruzii chvíli jste a chcete dostat hlubšího pochopení souvislostí. Je to město jen pro místní. Mezi domy, které svědčí o sovětské historii lidé normálně žijí a nepozná se, který dům je na zboření, protože ho už nelze využít od domu, který ještě slouží nějakému účelu. U jednoho už jsem si byl jist, že je dávno opuštěný a Rhyse se zeptal, proč vlastně takové domy nezboří. Vedlo to k pečlivé kontrole domu a při tom jsme našli plno důkazů, že i tak je dům možná i plně, ale rozhodně využit. A na konci toho dlouhého domu byl obchod.

Lidé tu žijí ve všem a ve všem jezdí. Hospoda tu může být kdekoli a stejně tak i obchod. Pro člověka od nás je to možná víc, než jen udivující, ale mě se dostává ještě jedné specifické vlastnosti většiny místních lidí. Koukají až skoro čumí. Jasně, to je normálka, na mě čumí každý a všude.Jenže já už to znám a tak když na sebe navzájem čumíme, tak já člověka pozdravím, aby nastala reakce. U nás běžně rozpačitý pozdrav, stud, nebo celkem různorodá škála reakcí. Popravdě to je jedna z nejlepších věcí na chození bosky. V Turecku to samé vedlo k opětování pozdravu a případně až pak k nějaké reakci. A tady? Jako by lidi tady byly převážně tak tvrdí, že ani neucuknou pohledem a ani jinak nezareagují. Je to opravdu velká zvláštnost, ale je poměrně lehce spojitelná se všemi dalšími reakcemi a specifikem místních lidí. Asi nemám dostatek jazykových schopností a dostatek času, abych tohle prozkoumal lépe a pochopil, ale už jen toto sledovat mi dává jakýsi pocit, že se můžu cítit lépe. Ono strach z cizího a neznámého nebo alespoň mírná obava k člověku patří. A když cokoli lépe poznává, právě toto ustupuje jako první.

Jsem rád, že mám čas trávit ve Stalinově oblíbeném městě celý den. On tu Stalin po sobě nechal lidu spoustu lanovek. Jsou zcela zdarma a lid je velice rád využívá. A co se o těchto lanovkách píše především u nás? Že je to ten pravý adrenalin. Že je vše tak staré a neopravované, že se člověk musí bát o svůj život. Tak jsem tím jel nahoru a dolů a můžu vám říct, že je to absolutní pohoda. Tiché to je maximálně a když kabina projíždí místem, kde je v půlce sloup...řeknu vám to takhle. V mnoha místech v Itálii jsem měl v nejmodernějších kabinách mnohem větší bobky kvůli tomu "hup," co to udělalo v té velké rychlosti. A tohle? Jsem si ani nevšiml, že jsme nějaký sloup přejeli. Jasně, všechno je prorezlý a vypadá to strašně, ale ta rez je na pořádném sovětském materiálu a potrvá ještě hodně let, než se někam prožere. A ty telegrafy, kterými se oznamuje, že je druhá strana připravená fungují stále stejně precizně. Takže vám řeknu, že ikdyž jsem si vybral tu od pohledu nejhorší, byla mnohem stabilnější než ta mnohem novější, krerou jsem v Gruzii už navštívil a adrenalin se ani trochu nekonal. Ale možná to bude tím, že v této zemi dostávám každý den tolik adrenalinu při skoro každé jízdě autem, že jsem malinko imunní:D

Ještě před tím, než se loučím s Rhysem vidíme vozidlo, u kterého se shodujeme, že u nás nikdy jezdit nebude a jestli, tak ne před zraky policie jako tak, jak jsme ho viděli. Useknutý zadní půlka auta a k tomu přiděleny motor na kolečkách s řidítky. Jen jsem povzdech, že tohle mi chybí na seznamu stoplých vozidel a šli jsme dál. Musel jsem se dostat z města, abych si něco stopl. No a po té cestě, co nejede? Tohle vozítko. A samozřejmě, že mě volá, abych nasedl. Kuriozita volá kuriozitu a pak ho nejvíc baví volat na známé po cestě, že jsme internacionálna družba. Já si i s batohem sedím na kraji ořezaného auta a na podlaze něčeho, co kdysi býval kufr auta leží další chlap, u kterého i bez poznámky, že je opitý poznám, že se možná už dnes ráno zhulákal pod obraz boží a tak se každou chvíli dívám, zda ho ještě sebou máme. Ale vypadá to, že ho tam jeho kamarád posadil šikovně mimo těžiště tak, aby se ven dostal až střízlivý. No a taky se dozvídám, že z mírného kopečka vypíná motor z důvodů ekonomiky. Jasně, to je dobrý nápad, jenže taky mi dochází, že tahle cesta je samé prudké nahoru a dolu a že tohle byl poslední mírný kopeček. Ano, brdy to má a občas se i použije, ale tak málo občas, že chápu, proč je v téhle zemi tolik věřících. I já se v rychlosti naučil modlit a vzhledem k tomu, že jsem pro situaci udělal vše možné tehdy, kdy jsem odmítl nenastoupit svěřuji i já plnou kontrolu bohu. Řidič to podle stylu jízdy zkopce a do zatáček udělal už dávno přede mnou. No a řeknu vám, že když si člověk konečně přestane cvrkat do gatí, tak si užije možná nejlepší jízdu svého života. A navíc, byla to jízda naprosto srovnatelná s jízdou na horské dráze, zdarma, bez zabezpečení a jako bonus...já přežil:D

Aby mi bůh dal znamení, že to byl jeho dárek, když jsem došel do nedalekého kostelíka, místní mnich mi dal pořádný pecen chleba, rybu sýr a třešně. Krom chleba vše v jednom pytlíku. Vzhledem k tomu, že jsem měl zrovna nakoupené zásoby, beru to jako že jsou tu dvě možnosti zprávy od boha. Buď, že se mám víc spoléhat na jeho pomoc a ne na svůj plán a nebo, že mě čeká fakt dost krušná chvíle, kdy se mi ty zásoby od něj budou ještě sakra hodit. Tak jako tak v něho a jeho spolupráci se štěstím hodlám dát pro jistotu plnou kontrolu a nemíchaz se mu do práce se svým rozumem...u státnic to vyšlo:D