Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 72.





To, o čem na téhle cestě přemýšlím má dva zdroje. Buď přemýšlím nad tím, co se děje, nebo někdo řekne něco, co mi uvízne na hodně dlouho v hlavě. Výhodou rozhodně je, že je v hlavě dost klidu a času na každou myšlenku. A tak třeba při zmínce, že si mám tuhle dovolenou hlavně užít mi hlavou letí plno myšlenek, ale jedna zásadní. Tohle není dovolená:D

Tak zaprvý proto, že dovolená je spojená s odpočinkem a ten tu fakt moc nemám. A za druhý, protože tohle nemá společného nic s rozdělováním času, jak je běžné. Práce, volný čas, zábava, dovolená, domácí práce, příjemné, nepříjemné. Tak já vás seznámím s tím, co je tady. Prostě je to jeden dlouhý den, kdy člověk dělá, co je třeba a buď si to užívá, nebo je otrávený. Nedá se to rozdělit na ráno, večer, na příjemný, nepříjemný, tohle skončí, tohle začne. Jíš, když máš hlad, nebo možnost, balíš batoh, když musíš, nebo když můžeš. Je tu tolik proměnných a jednou z nich je i stálá únava, která je větší nebo menší. A celkově je to něco tak celistvýho, že to pořádně ani nejde rozdělit. A tak si musíš užívat věci který jsou příjemný i nepříjemný. A hlavně si nic nerozdělíš. Mám takový dojem, že zařídit si tak celý život, musel by být nekonečně dlouhý...

A taky se mě dneska jeden chlapík zeptal, jak daleko je česká republika. Zajímavé bylo, že ten chlapík se mi při každé větě koukal přímo do očí. To je slušné, to ho šlechtí, jenže já seděl v zadu a on řídil. Ale měl na palubovce nějaký svatý obrázek, takže tuším, že jeho víra obsahuje to, že se dívá především ten nahoře. Myslím, že jestli tomu tak je, tak krom Gruzijců už nemůže mít na starost nikoho jiného. Ještě, že jsme ateistická společnost, že?:)

No a zpět k té otázce. Jak daleko je můj domov? Tak to teda sakra daleko. Jen 1500km jsem ujel stopem a stejnou vzdálenost ušel pěšky a pak ještě hezký kus zase stopem. Není to rozhodně nic extra, ani nic výjimečného, ale blíží se to ke konci a tak je malé ohlédnutí o to silnější, když je do takové dálky.

Včera večer jsem skončil u jednoho super kláštera. Postavili ho na vyčnívajícím kusu kamene, kam vede jen a pouze pekelně dlouhý žebřík. Nějací lidé tam lezli se svolením popa, tak jsem si říkal, že ho taky poprosím, abych si mohl se svým strachem z výšek zase z očí do očí popovídat. Popravdě mi nohy ztuhly pokaždé, když jsem si představil, že na ten žebřík lezu. A když jsem si představil, že na ten žebřík lezu znovu už zeshora, tak jsem si málem ublinkl. A tak, když poslední skupinka dolezla dolů, tak jsem se odvážil, že se zeptám a pak už nebudu moct couvnout. Tak jsem se zeptal. Popovi jsem odpověď nerozuměl, ale vypadalo to spíš jako ne, ale zato mě táhl do sklepa a dal mi pořádný pecen chleba, rybu, sýr a třešně a rychle mě zas vypakoval ven a zmizel. Stmívalo se, krápalo a tak tušil, že když mě nevyhodí, zeptám se na přístřešek. Ještě jsem na dveřích zjistil, že už je půl hodiny po zavíračce a tak jsem si řekl, že přijdu zas ráno. Ehm...no ráno jsem našel spoustu výmluv. Musel bych se vracet a cesta tam je přes dva kopce a kdo ví, jestli mě ram pustí. No nakonec jsem musel v hlavě provést mě dobře známou operaci skoku...znamená to, že v hlavě myslím, jako bych skočil a pak se soustředit jen na nemyšlení a doporučuji myslet na jediné, když už: "no tak umřu, no, nic horšího se nestane." A tak jsem tam šel. A on tam prevít pop zrovna nebyl a prodejce ikonek mi jasně řekl, že je to zakázaný. Takže smolík, fotka z vrchu nebude, ale já mám pocit, jako bych tam byl:)

Jo a taky něco o stopování. Jednou mě vezme první auto, jindy zase ani nestopuji a stejně se vezu a pak skončím na silnici plné aurmt, vím, že stojím dobře a stejně tam čekám tak dlouho, až mě bolí nohy aj palec od stopování. To si pak kontroluju palec, jestli je vidět, nebo jestli neukazuju špatné gesto. Už aj chci nasadit čisté tričko, abych zvýšil šance. Jenže ono je to jedno. Jsou lidi, kteří zastaví a ti zastaví aj kdybych stál v zatáčce a byl celý od bláta a oni měli v autě místa sotva, abych se vešel. A já chci jezdit jen s takovými lidmi. Takových je myslím všude zásoba. Mám před sebou ale 300km cesty a začal jsem s tím vším stopováním až po třetí hodině. Sice mám štěstí, že mě jeden chlapík veze až do půlky, ale i tak se tam dostávám se setměním a mezi dvěmi dešti. A tak hledám nocleh ve městě, ve tmě, za deště. Ok, balit za deště, to už mám za sebou, teď tedy poznám to horší, rozbalovat za deště. Hledám nějaký starý dům, kde bych využil přístřešek, jenže tady je to velký problém. Ne, že by tu nebyly staré domy, ale i ty nejzpustlejší mají nějakého obyvatele. A protože mám vše k přespání venku a šlo by jen o moje pohodlí, nikoho nežádám s klepotem na dveře. To si nechávám až bude hůř, nebo až se vydám jen tak bez ničeho, abych byl vydán na pospas svým socialním dovednostem a lidské dobrotě. A tak jdu dál a jediné opuštěné přístřešky jsou...hroby. Fakt to vypadá jak autobusová zastávka a přitom to jsou nějaké luxusnější hrobky vystrčené ze hřbitova do silnice, aby je každý lépe viděl. No rozhodně uvažuju o spaní na takto luxusním hřbitově, ale jediný důvod proti je ten, že si rád přispím a můj žďárák vypadá jako vak na mrtvoly a já bych nerad nějaké babičce způsobil úmrtí, až se z toho vaku budu ráno hrabat.

A tak mi staví policajti. Popravdě, když jeli kolem, tak jsem doufal v jejich kontrolu. Otočili se a ptali se. Po vysvětlení, že mám hotel na zádech a že už brzo najdu něco vhodného ke spaní zavolali na stanici a já se zase vezl v policejním autě. Dovezli mě na stanici, přestalo pršet a tak, že si tam na pozemku můžu postavit stan. Když jsem jim ukazoval ten kus plastu, který před chvílí byla moje pláštěnka sotva nad kolena, ani já nechtěl věřit, že je toto moje přístřeší. Jsem rád, že nemám ani po vysvětlení mé cesty pohodlné lůžko pro mentálně choré, byl jsem totiž tak nadšený z jejich pomoci, že i přes jejich starost o mě jsem jim vše vysvětloval s úsměvem a v polosmíchu.