Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 73.

















Ze Zugdidi do Mestia vede už jen malá a málo frekventovaná cesta. To znamená, že se vůbec nemusím stresovat a až zvednu palec, tak rychle pojedu. A tak se trošku procházím, ale je to rovinka, tak je na čase se posunout. Kdo ví, kolika auty pojedu. Odpověď je rychlá. Jen jedním. Brzo z rovinky najíždíme do kopců a já se nestačím koukat a jsem rád, že nemusím všechno hned fotit a pak promazávat. Ono totiž z kopců jedeme do hor. A já si říkám, jak jsou ohromně vysoké a jak to působí impozantně. Až do chvíle, než se objeví zasněžení obři. Ti už opravdu ční nad vysokými kopci a ten rozdíl mezi nimi je úchvatný. Nezbývá než si dát jen čas na rozkoukání a zvyknout si. Tak je to s každou úchvatností. Stačí chvíle a je z ní je zarážející krása. A tak jsem v Mestia. Co tu budu dělat? Ty jo, je tu kosa a to jsem ve městě, co nahoře? A hlavně, všude kolem jsou sakra strmé skály, kdo se tam bude tahat s tím batohem. A spaní bude asi taky dost extrém až promoknu na sněhu, že? A není náhodou ideální čas na to vysněné pohodlí? Já myslím, že je...a kdo je tu vedoucí? Náhoda? Dnes vede pohodlí. A tak bydlím v guest housu a mám teplou sprchu a postel...obojí najednou. Jaká to je krása. A že mám plno času, jdu zajistit, co budu dál dělat a dát si něco dobrého k pivu. Mám svůj plán...všechno hezky sepíšu v klidu hospody a půjdu spát skoro za světla a zítra se vydám do hor, protože prý má být jako jediný den krásně. Ano jsem v horách a nejsem na ně připraven a tak snahám i po pomoci kouzelné předpovědi.

Vše šlo podle plánu. Až na jeden detail. V hospodě seděli dvě skupiny čechů. Po dlouhé době čeština na dohled. Mí druzi z domoviny. Mohu se jich zeptat, zda se mám kam vrátit a zda už se uklidnila politická situace. Jednu skupinku ovšem oblehne přede mnou jeden Gruzínec a tak já jen tak zdvořilostně při odchodu zdravím druhou skupinku. No a tady se nám to všechno komplikuje. Je to pohodová parta horolezců a taky si rádi povídají. No jo, mohl jsem jít spát za světla, ale místo toho tam bylo plno piv a plno koňaku k zapití Jiřího. Já dopadl ještě dobře, ale i tak jsem si uvědomil, že po tmě a opilý bude asi dost srandy najít svojí luxusní postel. To by nebyla moc bžunda si zaplatit postel a pak jí celou noc hledat. Ještě, že je Mestia malá vesnice. Jen by baráky nemusely vypadat všechny stejně:D

Zase musím složit velké díky svému autopilotu, který mě navedl přímo do středu postele, kde jsem prakticky ihned usnul.