Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 74.



Těžká rána opilcova. Už zase. Ráno mám dvě možnosti. Buď se vyhrabu hned a tedy brzo, nebo se pokusím ještě dospat a pak vylezu ve dvě a promarním asi báječný den. Když jsem chodil, tak to bylo jedno, pak stačilo jen přidat do kroku. Jenže tehdy jsem nepotkával čechy a gruzijce. Rozhoduje to, že stejně nejde moc spát a tak přebaluji batoh na lehkou variantu a zkouším to. Jde to, ale teda takhle po opilém ránu je má trasa dost extrémní.

Bydlím ve 1400m a cíl je hora v 3328m. A trasa tam a zpět měří nějakých 15km. Jenže do 2400m se dostávám během necelých 3km. To je slušný kopeček a nemá konce. Navíc jsem při tom odlehčování zapomněl Wilsona. No co, musím zjistit, jaký bude život bez něj, stejně brzo přijde ten smutný okamžik, kdy ho budu muset odložit.

Vzhledem k tomu, že mám díky ztrátě kamery víc dat, než spotřebuju, tak jsem mohl být na kopci víc živý ve sdílení videí o blbostech. Myslím, že při tom počasí by si to mohla místní cestovka stáhnout jako reklamní materiál. S příslibem, že to tam už nebude plné hňupa bez bot, který lítá z kopce na kopec a zcela ignoruje cesty.

No každopádně tenhle volný den s půlbatohe jsem si užil. Zkouška toho, zda nohy při chůzi trénovali ověřila, že terén zvládám už hodně hrubý, ale večer mi prozradil, že svaly pro kopce silně zahálely. Navíc celé dopoledne jsem byl na kopci sám. Trasa nebyla tak náročná (když si člověk vybral druhou variantu toho extrémního začátku) a tak většina lidí šla až odpoledne a většina jen tak do půlky. Ale musím přiznat, že na dokonalosti výhledů výška neměla žádný znatelný vliv. Od jisté části to byl už jen ráj na zemi.

No a když už bylo na kopci víc lidí, tak přibylo i focení. U pár lidí jsem v jejich fotoaparátu. Vzhledem k tomu, že se tu stala oficiálním jazykem angličtina, tak i s jedním párem se zakecávám v angličtině. Reagují na mojí absenci bot. A tak kecáme a když už dojde na otázku odkud jsem, tak se holka začne smát. Jasně, že je to češka. Kluk je švýcar, tak pokračujeme dál anglicky, ale už mám možnost využít občas širší slovní zásobu, což se zrovna mě děsně hodí. No a tak jim říkám, ve který hospodě mě večer najdou a tam si dopovíme zbytek.

Jdu dál a koho nepotkám na ideálním místě pro to si jen lehnout a hledět na tu krásu. Skupinku čechů, kterou už velice dobře znám. Sice jsem vyslechl jejich plány na dnešní den, ale evidentně alkohol jejich plány značně upravil a tak jsem je na odpočívadle u konce objevil až dopoledne.

Tak trochu jsem se v hospodě při čekání na rozhovor bál, že by mohlo dojít k opakování včerejší situace a tak jsem si opakoval své poučky o tom, jak pít. Naštěstí měli jen velký hlad a tak jsme jen pokecali a domluvili se, že zítra můžu přesunout i svůj batoh s nimi do dalšího podobného městečka na další vycházku. To beru, uvidíme, kam se dostanu, ale ještě bych chvíli rád v horách zůstal. Je to uhozený se unavený drápat do kopců a ještě to označovat za odpočinek, ale je to vážně tak. Jako by to byl teď už jiný výlet a tak jsem zase o něco málo spokojenější.