Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 75.







Ukazuje se, že skupinka třech švýcarů a jedné česky je podezřele blízko. Vlastně jsme sousedi přes ulici a tak to ráno vážně nemám daleko. Navíc ještě ke všemu je holčina z Jihlavy a díky tomu se trochu bojím, že zjistím, že mě sledovali celou cestu:D

Podařilo se mi nacpat se jim do auta a tak jsem s nimi odjel do Ushguli. Další malá vesnička schovaná mezi velkými kopci. Ze strany ruských hranic ji kryje Shkara, což je tu prý nejvyšší hora. Tak má skoro 5200m, tak by mohla, ale já to na netu ověřovat nebudu:D

Tam nás sice nenapadlo jít, ale šli jsme se podívat na morénu, která je pod kopečkem. Pěkná to věc, ale ukázalo se, že je taky pěkně kamenitá. Skoro až tak, že bych si vydělal slušné peníze vsadit se s někým, kdo mě nezná, že tohle projdu bosý. Včera to bylo ostrý, ale dnes to bylo dost podobné a o mnoho delší. Ale vypadá to, že noha si na podobný nesmysly už dost přivykla, takže jsem se vrátil zase bez jediného poškození a plně připraven na další dávku. Jen musím přiznat lehké šimrání na chodidle, ale na to už jsem si taky zvykl během cesty, protože u chodecké části to bylo skoro běžnou součástí večera. Dnes jsme ušli jen 18km, ale alespoň vím, že už mi to zase plně chodí a tak mám ještě pár dní na to vymyslet další blbosti.

Bylo to fajn se po dlouhé době zase zapojit do sociální skupiny neasociálních lidí, se kterými si umím skoro plnohodnotně pokecat - jediným limitem je má angličtina, ale když uvážím, jaké nesmysly jsem schopný vyprodukovat v češtině, tak je to vlastně stejná úroveň. Jen by bylo dobré se do skupiny zařadit až si pořádně všechno vyperu a dám se do pucu. Ale alespoň jsem měl z batohu radost, jak je fakt extra maličký. Taky když to porovnám s vybavením ostatních...ale zastihl nás po cestě zpět déšť a oni mají dost teplého oblečení na převlečení, než jim uschne to namoklé. Já hledám jiná řešení pod teplou dekou.

Ale jako je to příjemné být v hostelu a mít nějaké zázemí, ale já se stále cítím divně. Stále mám tendence myslet na to, že bych si měl se setměním hledat místo na spaní a přemýšlet, jaké budou další kroky a co všechno udělám. Ještě, že mám jinou degradaci. Prší a já se v dešti klidně zastavím a jen koukám. Vůbec mě netrápí, že se musím někam dostat, protože v přírodě ať je jakákoli je teď moje doma. Jasně, musím se dostat třeba někam do tepla, ale do té doby mám vše potřebné na zádech a tak jsem tu fakt doma. A když se rozhodnu kochat, dokud mě nebude moc zima, tak na pocitu domova nezmění nic velký vítr ani hromy a blesky. Je to ještě trochu zamotané se mnou a civilizací a cítím, že se tam zase pomalu vracím. Docházejí mi rozdíly mnohem víc, než při změně na začátku. A nějak mi už teď některé věci chybí. Ale to je jasný, že nemůžeš mít všechno.

A já mám ještě dnes večer společnost. Zítra už máme všichni jiné plány a já budu potkávat zase jiné další lidi.

Jo dneska jsem nic nefotil já. Můj foťák i nadšení do focení mobilem bylo nejslabší z celé skupiny a tak se soustředím na to, abych jim poskytl dost zábavy. Jen se podle jejich reakcí bojím, že to vypadá všechno nějak moc lehce. Je dobře, že na tm ušli pár metrů na zkoušku...a to byla zase výborná zábava pro mě:D