Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 76.



Evidentně jsem se už zase rozešel. Jeden malý sval v noze přestal bolet a ani po více kilometrech v náročném terénu se neozval. Takže to jdeme prubnout a dát si poslední čestnou stovku. A když to vše vyjde, třeba dokončím alespoň tisícovku. Tentokrát v mílích.

Po vydatné snídani se loučím se skupinkou, která byla tak hodná a adoptovala mě na celý jeden den. Všichni míříme směrem na Kutaisi. Vzdušnou čarou je to jen pár desítek kilometrů a tenhle směr i kopíruje cesta, ale ta je, zvlášť pro osobní auto, neprůjezdná. A průjezdná cesta objíždí doslova půlku téhle země. Takže si v autě fakt užijí a můžou být rádi, že už nevezou mě - smradlavého a s velkým batohem na klíně. Ale stejně jim přeju víc štěstí než sobě, protože průjezdná cesta to sice je, ale pro osobák teda fakt jen tak tak a po velkém dešti, jaký byl to asi bude mnohem větší sranda, než když jsme jeli sem.

Trvá to fakt dlouho, než zmizí z dohledu, protože jedou zhruba stejně rychle, jako já jdu do kopce, ale nakonec mizí z obzoru a já jsem zase sám. Dokonce tak sám, že ani signál tu nemám. Dokonce tak sám, že během 38km potkám jen jedno auto a dvě skupiny poláků. Jedna skupina tlačí kola blátivou cestou nahoru a druhá s maximální opatrností projíždí mojí trasu na motorkách. Je mi zcela jasný, že můj způsob je na téhle cestě ten nejpohodlnější. A tak si ten celý den v dešti maximálně užívám. Sice je jen asi deset stupňů a najde se tu i dost sněhu, ale pod vším mým oblečením a pláštěnkou je pěkně. A nohy. Hej, ty už dávno necítí nic. A je to dobře, protože dnes tu byla cesta zahrnující snad všechny typy špatných přírodních povrchů. Ještě, že nebyla nouze o hluboké bláto a kravince, za což určitě někdo v lázních platí...no za ty kravince možná asi ne, ale řeknu vám, že po nějaké době je to fakt jedno. Jen to má jinou barvu, než okolní bláto.

Těch poláků se držel jeden místní erární pes a mě došlo, že ti psi tu mají vymakaný systém. Ti roztomilejší tu totiž dělají skupinkám doprovod, chovají se mile a když se dostanou do nesnází, začnou kňučet, aby je člověk přenesl přes řeku. Musím uznat, že je to výhodný systém pro obě strany. Oni se nají z vašich zásob a vy nemusíte pracně obstarávat dokumenty pro převoz vašeho miláčka. Půjčovna je evidentně v každé vesnici. Jen pokud jste sami, tak si na psí miláčky moc nezvykejte, protože tihle erární hafani mají sklony držet se víc početné skupiny. Je to něco jako chlupatý magnet a víc síly ho přitáhne. Ale je to rozumné, víc batohů, víc jídla.

Musím uznat, že po třech dnech silně náročného terénu nohy mají docela dost, ráno bude asi nejtěžší dojít na záchod. Než se ta kůže zase trochu rozhýbe...každopádně jsem šel taky celý den bez jídla. Jednak proto, že bez přestání pršelo, druhak protože snídaně za he oval a asi pět chodů, kde každý by byl vhodný pro velký denní výkon. Navíc už mám v batohu jen rezervní porci jídla. A vzhledem k tomu, že je všude totálně mokro a dostatek je pouze hlubokého bláta nebo kamenitých srázů, rozhoduji se navštívit večer guest house. Je to jediné místo, kde se dá sehnat jídlo. A během 38km je to druhá vesnice...no, druhé obydlené sídlo. Prostě pár baráků a v mapě to má název.

Guest house je to ukázkový. Rodinný dům a nahoře je jedna velká místnost se čtyřmi postelemi. Kvůli dešti nejde elektřina, ale ono to k tomu víc patří, bo tu stejně je místo sprchy jen kohoutek venku a očekává se, že si poradíš. Vůbec se při cestování často vyplatí mít nakoukané filmy s Burianem a podobně. Člověk pak víc tuší, co má dělat, aby si obstaral hygienu a nedošlo k nějakému só-fá, až se bude jako buran ptát po koupelně, když mu jasně bylo řečeno: "támhle je voda, támhle je záchod."