Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 77.





Ještě, že jsem v tom guest housu skončil. Jako lítat s průjmem pětkrát za noc na kadibudku po dlouhých schodech není nic moc. Zvlášť, když ještě uvážíme, že po tolika kilometrech v terénu mi trvá deset minut, než se chodidlo rozchodí a přestanu chodit jak podělaný. A teď kdybych se měl místo toho hrabat ze spacáku a hledat v noci nějaké místo k podřepu v pořádném slejváku...ano, byl by to určitě zábavnější příběh ke čtení.

Naštěstí to byla jen noční příhoda a ráno to vypadalo, že budu moct jít a ne utíkat od jedné kadibudky ke druhé. Ale i tak pro jistotu fasuji toaleťák navíc a vycházím později, abych se ujistil, že nepoběžím hned zpět.

Jsem ve vesnici. A protože jsem předtím byl opravdu daleko od civilizace, tak i teď ty osady začínají od nuly až k vesnici. A tak první, koho potkávám je nějaký strejda na starém kole. Po pečlivém okouknutí zjišťuji, že je to policista ve službě. Ale to bylo hodně super setkání. On byl ukecanej a na nic se neptal, takže stačilo jen oprášit kývání hlavou, které jsem mnohdy použil v Turecku a občas jsem i něco rozuměl. Třeba to, že je to vlastně velký zvíře v tomhle okrese. A taky mi na sebe dal číslo, že kdybych měl problémy, že problémy nebudou. Asi stará škola:)

A vůbec, než jsem se dostal z té malé vesničky, málem jsem tam potkal všechny obyvatele. V jednom obchodě jsem koupí jedné koly a dvou jablek málem vykoupil celý obchod a když mě jinde pozvali na čaču, tak mi po jednom panáku dali zbytek flašky na cestu. Zase už se začínám bát pohostinnosti a mám za to, že jsem příliš pomalý cíl.

Vážně si připomínám všechny zážitky jako bych byl zpět v Turecku. Dokonce i to, co jsem se naučil o psech mohu oprášit. U jedněch vrat si stojí pes o velikosti vzrostlého vlčáka. Super, je sám, v akorát velikosti - pojďme si hrát. Ty výhrůžně štěkáš a při natahování vzduchu hodně děsivě chrčíš a já budu za klidnýho drsňáka, co si obhájí, že tady na tý ulici může stát. A tak v klidu stojím a dávám mu čas, aby se uklidnil. Když v tom najednou z těch vrat vyběhne dvakrát tak větší pes. A dopr...já tu stojím a vyhrožuju a jestli on to viděl a bude hájit toho prvního, tak jsem udělal pěknou kravinu... A tak jsem dělal, jako že jen procházím a že můžeme být kamarádi. Rychlá změna taktiky se taky občas hodí. Naštěstí to ale byl kliďas a ten první se dál věnoval svému chrčení a nežaloval. Pravdou ale je, že v Turecku bych si takovéhle testy svých dovedností nedovolil. Tady mají ty psi dost měkký, tak mě občas napadne taková kravina, jako že nějakýmu psovi dokážu, že jsem větší trvďák:D

Jak si tak scházím z hor dolů do civilizace je to poznat i ma cestě. Už to není jen polní cesta, ale už je to širší cesta, tak jak jí známe ze starých filmů. A protože je po dešti, tak je plná bláta a otisků sudokopytníků...což značí, že to není jen bláto. A ač to vypadá jako dokonalé bahenní lázně a slast pro nohu, pravdou je, že je pod blátem něco jako štěrk a místy dost ostrý. U bosého chození je to tak, že člověk musí hodně chodit, aby ho to míň bolelo. Ovšem pokud chodí hodně a ještě často, pak je noha citlivější než noha prvochodce.

Nezadržitelně však postupuji do civilizace a tak se to mění ve staveniště, kde je bláto namíchané s cementovým prachem a já se naivně těším na nové nerozbitné boty implementované přímo na kůži...a částečně už i na nohavicích.

S tím vším chozením přišlo i dodatečné dopočítání kilometrů a vytvoření plánu na zbylé poslední dny. A s tím na mě padla silná nostalgie. Nakonec se z ní stala motivace tančit po cestě v blátě a částečně sr i proběhnout, ale především jsem si konečně docenil tu dálku a to, že se mi to povedlo vydržet. Ne, že bych to považoval za nějakou svojí zásluhu, ale prostě se mi to celé nějak hodně líbí.

A tak utřu slzy, když vidím partu dělníků a oni mě zvou zase k jejich tabuly u blátivé cesty. Zase mě hostí jako jednoho ze svých a já se zase cítím jako by přesně tohle byl smysl toho všeho chození.

Po dlouhé době zase rozkládám svůj přístřešek venku. Na louce plné kravinců.

Tak jestli i tohle mi bude doma chybět...