Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 78.



Zase spaní venku. Už jsem měl po tolika nocích v posteli divný pocit, že to neumím. Že to bude moc nepohodlné. Fakt jsem z toho měl větší bobky, než když jsem vyrážel z domova. Všude mokro, bude pršet, sotva jestli najdu rovný místo. A houby s voctem. Nemám rád tohle myšlení. Hned jak jsem chvíli v luxusu už si myslím, jak je nepohodlí zlý. Ale řeknu vám, že jsem si to fakt užil. Cvik v rozbíjení táboru z batohu mám víc než velký a i v mírném dešti jsem si stavění přístřešku užíval.

A ráno je v plánu ujít 38km, tak do toho jdu. No jo, jenže po čtyřech terénem náročných dnech už mi dává zabrat i běžný asfalt. A tak...mám už toho bosky odchozenýho víc než dost. Během tohohle výletu jsem se naučil, jak se smířit s tím, co přijde a nelámat si hlavu s tím, že něco nejde podle plánu. A tak nandávám kristusky, které byly už dlouho zase zahrabány hluboko v batohu. Je mi to jedno. Chci si zkusit, jestli dojdu tisíc mil. Je mi jedno, jestli to dojdu třeba v kanadách, nebo mě něco zastaví deset metrů před cílem. Teď už si umím cestu užívat jinak.

Jasně je to stále těžký a není ani teď lehký ujít přes třicet. Možná je to o to horší, když už mě u toho nedrží ego a já můžu kdykoli sednout na stopa a jet kamkoli. A taky jsem stále dál od civilizace a tak mi staví každé druhé auto a chtějí mě svést. Je to těžké teď odmítat. Zvlášť, když mnohdy za volantem sedí tak usměvaví lidé. Jenže mě se tohle údolí moc líbí. Je tu všechno, co potřebuji. Jestli si mám poslední kilometry užít, nemohl jsem si vybrat lepší část Gruzie. Jen se omlouvám těm, kteří sem pojedou v mých stopách a budou chtít vidět stejně krásné údolí, stejně dokonalou ukázku Gruzijských vesnic i přívětivost místních. Už jsem nějaký čas na cestě. Dávno mi stačí málo a užívám si opakující se krajinu. Vím, že si tím toho dost idealizuju. Ale ono všechno chutná líp s blížícím se koncem, že? I bolesti...

Až na to, že jak jdu a vypadá to, že to dojdu, tak chytám nápady. Na závěr by to chtělo uzavřít maratonem. Takže o 4km navíc. Jo, já mám nápad a Gruzie se činí. Posledních dvacet kilometrů nabízí to nejlepší, co má. Absolutně každý koho potkám pozdraví a mnoho z nich komunikuje. Někteří chtějí jen zapálit cigaretu, ale třeba jedna skupinka žen mě nafasuje třešněmi až mi padají z rukou. Je vedro jak v peci a do toho řidiči začínají čím dál častěji stavět a nabízet mi svezení. Jaké pokušení nasednout. Pokračuje to tak daleko, že dokonce jeden z protisměru otáčí mercedes na silnici, kde se sotva na šířku vleze, abych ho po pěti minutách přemlouvání stejně odmítl. Taky kilometr před tisícou mílí...nevím, co si myslel. Chodidla bolí zespod, ale taky i stehna. Přeci jen ty dva dny v kopcích byly dost silný a teď je to znát. Ale tyhle bolesti jsou součástí plánu. Sundávám i kristusky a ikdyž jdu o polovinu pomaleji, už nikam nespěchám. Ještě odmítnout pár řidičů a jsem v cíli.

Hmm...myslel jsem si, že až ujdu tisíc mil, že už budu vědět, jak daleko to je. Tak jestli o té vzdálenosti něco mohu říct, tak leda to, že je to nepředstavitelná vzdalenost...Snažím si pomoct tím, že si vybavím všechny ty obzory, které jsem viděl. Až na to, že to nepomáhá. Ba právě kvůli tomuhle souhrnu se to stává ještě mnohem méně pochopitelnou vzdáleností.