Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 79.



Jak se blížím konci, mám pocit, že se vše mění. Třeba dny. Každý má teď zcela jinou osnovu. Ten dnešní jak na něj teď v hospodě u piva vzpomínám je sadou divných, či jen stupidních příběhů.

Tak ráno se budím u řeky. Teda já tam i usnul. V zemi bez mešit je to vhodné místo pro udržení iluze hygieny. Ale zmiňuji to proto, že mi pomohla najít i díru v karimatce. Už asi pět dní mám krom samonafukovací karimatky i karimatku samovyfukovací, což mě vždy děsně rozesměje. Ta kombinace:D Ano, samota má i ten vliv, že vám stačí i hodně slabý vtip k velké zábavě...ale zpět k díře. Ono by mi ani tolik nevadilo, že si před usnutím musím karimatku dofouknout a že se ráno budím na tvrdém. Ani to, že vyfouknutá vážně neizoluje, ale to je jedno, nepohodlí je mi už ukradené a je mi jedno, že se budím nevyspalý. Mě spíš donutilo lepit to, že už umím napoprvé karimatku sbalit tak, aby se vešla do obalu. A ona se teď v tom obalu nafoukne a já jí z něho pak nemůžu vysoukat. A to mě štve stejně, jako mě kdysi štvalo, že jsem jí musel balit na třikrát, abych jí do toho obalu pohodlně dostal.

Takže to by byl jeden ranní příběh. Celé to lepení zapíjím asi decákovým hltem nafasované čači a jde se stopovat. Dnes je v plánu 180km vzdálené Batumi. Zaprvé je to město plné věcí, které mě vůbec nezajímají, jako třeba botanická zahrada, parky, promenády, nové rádoby vtipné stavby vežovitých charakterů a vůbec je to město plné turistů, kteří by si mě nejradši vyfotili nebránit jim v tom stud či vychování. Ale zadruhé...a to je hlavní...jsou v něm boty! Jak se ukáže, jsou schované.

180km pro stop je poměrně hračka...pokud na to má člověk celý den a je mu všechno fuk. Jsem konečně správný člověk na správném místě. Hele, vypisovat to tu všechno nebudeme, ale nejdřív ukázkový místní kamion, který z kopce šetří palivo a tak si cestu užívám podobně, jako za chůze. Luxusní mercedes s háčkovanými přehozy mě nafasuje sušenkama a pak mi staví dodávka, která už obsahuje dva jiné stopaře. Z Estonska. A tak se bavím místo s řidičem s nimi. Je to poučné. Vyměňujeme si černé historky a končí to remízou, když jeden z nich mojí historku s nožem přebíjí historkou ze stopování. Prý si takhle s někým jel, dali mu něčeho napít a pak už vyprávění pokračovalo na policejní stanici, kde se probudil jen tak, beze všeho. Někdy si říkám, že pro klid je lepší, když neumím tolik jazyků...

Po krádeži kamery dělám každému cestovateli poskytovatele internetu, protože mi zbývají už jen dva dny a stále mám asi 7GB. No jo, to všechno bylo připraveno pro plně stupidní videa. A tak ani u kluků nedělám výjimku. Jen jim signál odjíždí, když mě naberou dva mladí kluci. Jedou na pláž. A já s nimi. Navíc to jsou nadšenci do pěší chůze a když jim řeknu svojí cestu, konečně se mi dostává upřímného potlesku. Mrzí mě, že jsme byli v autě, ale i tak ho mám v paměti jako aplaus ve stoje a hodiny trvající a jak klukům kynu: "to už stačí, hoši, to nic nebylo."

Kluci jsou z Tbilisi, ale kdybych nepotřeboval boty, hned bych jel s nima. Ale nejedu. Jedu do Batumi. Jiné auto mi staví na kraji Batumi a už je večer. Takže plán jasný. Najdu boty, vyfotím a jdu stopovat směrem na Tbilisi. Ty jsou asi přes 400km daleko, tak se bude hodit náskok. Na kraji Batumi začíná i bulvár, který se táhne přes celé město až na druhý kraj. Kde jsou boty bohužel netuším. Tak se napojuji na bulvár kousek za začátkem. Jdu si bulvárem a boty stále nikde. Ale je po sedmé a stmívá se až v devět, to je pohoda. No když už vnímám konec města a bulvár stále pokračuje, tak už jsem mírně nervózní. Po hodině a půl, kdy mám ujitých 7km už jsem nasraný a to především na to, že buď jsem jako totální debil ty kurva velký boty přehlídl a tedy je až moc velké riziko, že je minu i po cestě zpět a nebo...nebo ty boty byly v těch sto metrech, kde jsem nebyl. Jasně, někomu chytrému by asi došlo, že to bude spíš tam, kde jsou turisti a že pro běžného chodce je 7km od centra dost daleko. Jenže pro našeho zdegenerovaného a taky dost naivního Peťu je důležité dojít na absolutní konec promenády, protože by si neodpustil tu představu, že to bylo na posledním metru. A tak po důkladné skoro policejní prohlídce posledního metru nastavuji rychlost na sedmičku a světě div se, zcela zpocený boty nacházím. Asi jen dvacet metrů od místa, kde jsem se napojil. Jediné štěstí, že zbylo ještě trochu světla, protože po téhle cestě bych si nedal pokoj a vrátil se tam zítra ráno. Tuším, že to už bych to našel rychleji. Prý tu jsou ještě jedny takový boty, ale víte co vážení, na ty už vám...

A tak jediná možnost, jak si Batumi spojit s něčím pozitivním na druhý pokus je to, že se přejím něčím sakra dobrým. Vybírám si dobře vypadající restauraci a volím si polévku a svůj oblíbený šašlik, který je nejen plný dobého masa, ale navíc má název, který mi pokaždé vyvolá úsměv na tváři. A k tomu hranolky. Nejenom, že se mnou holka uzavře dohodu o tom, že mi donese šašlik už v kombinaci s bramborem, ale ona mi donese jen ten zpackaný šašlik, kde jsou sice dobré brambory, ale o poznání méně masa. Ale především taky zapomene na polívku. Tím pádem končí iluze přejedení a hlavně i přecpání se masem. Násilně jsem donucen zaplatit míň. Na truc a smutek si dávám pivo navíc. Venku už je beznadějně tma, já sedím v hospodě stále ještě hladový a budu se muset dostat za město, abych někde zakempil.

Nikdo nemá právo říct, že jsem Batumi nedal druhou šanci:D

Uznávám, obě byly dost nefér, protože čelit tomuhle...ehm, mě...to by chtělo minimálně roční přípravu celého městského výboru...