Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 8.

Už v Edirne jsem se seznámil s místním stylem řešení odpadu. Podal jsem klukům pytlík s odpadky, ty si to párkrát přehodili jako horký brambor a ten nejbystřejší z nich to mignul za roh na zem. No a tak to tady s ekologií funguje. Kamna uprostřed místností jsou víceúčelové. Je to samozřejmě topení, pak také gril na ranní tousty, ale především popelník a odpadkový koš.

Co je ovšem velikou místní specialitou je volná skládka. Kolem větší ulice se nedá chodit škarpou, na konci trochu větší vesnice je skládka, která patří tlupě psů. Skládka se občas najde i jen tak mimo město, ale většinou bohužel vypadá jaksi spontánně...vzniklá z toho, že tam pár lidí něco odhodilo. Sice se pohybuji víceméně na mírně zvlněné placce, ale i tak je to divné přes odpadky koukat na krásně čistou přírodu. Nepřísluší mi to hodnotit. Poznal jsem dost na to,abych věděl, že je v tom trochu víc...

Podobně víc, jako je toho víc za chováním psů. Přijdu do vesnice a psi mě chtějí klasicky sežrat. Jsem tu hodinu a najednou vidím za tím vším víc. Psi jsou hodní, hrají si stejně jako u nás na dvorku a žebrají podledem o jídlo a i ti, kteří na mě nejvíc štěkali mi nyní vděčně olizují nohy, když jsem jim blíž. A jediný kontakt s člověkem? Když je někdo pohladí, tak jen nohou. Štítí se jich, ikdyž je mají rádi. Ti psi mají jména, krmí je obranými kostmi a smějí se, když mají radost, ale když chtějí, aby pes udělal krok pryč, hodí klidně kamen. Ti psi nejsou agresivní, mají pod kůží strach z člověka a jen ti silní dovedou být víc v klidu. A buď silný, když ti jsou vidět žebra...a to jsou většině z nich. Lesklou srst tu vidíš jen sakra vzácně. A takový pes, toho bych se bál, ti jsou drsní, ale taky mají pána a jeho slovo ho ihned otočí zpět.
Nehodlám posuzovat, jsem jen moc rád, že mohu tohle vše vidět a alespoň trochu pochopit.

Ale co psi..zvykneš si na psi,objeví se cikáni, naučíš se na cikány a...a ty vole kráva...a teď ona si běží, pro ni lehkým klusem, pro mě rychlost, který neuteču ani bez batohu, už je na vzdálenost, kdy mi dochází, že klacek o ní zlomím a ona ani nebekne a jestli jí naseru pepřákem, tak zažiju asi něco lepšího, než bylo rodeo v Šiklandu...
Docela jsem byl rád, že to byla jen výhružka a že na hraně silnice najednou zastavila, ale než jsem si stačil zrekapitulovat fakta o býložravcích ze všech dokumentů, co znám, tak mi to samý provedla další kráva. Nebudu popírat, že od toho momentu jsem podezíravý jak k ovcím, tak i ke kdejaké slepici. A taková morka volně ve vesnici obdrží stejně karavý pohled jako sám pes...

Jo a ke psům ještě jedna věc. Dnes jsem ze psů odmaturoval. Na jednom konci města - teď už víte, že to se rovná skládka s cestou uprostřed - mě obklíčila skipinka pěti dost velkých psů. Vrátit jsem se nemohl, zrovna jsem úspěšně prošel přes jinou nebezpečnou skupinku, tak jsem musel přijmout to, že mi udělají kolečko. Byla tam zábava, psi měli radost, já taky a nakonec jsme si všichni vyměnili adresy a budeme si prý dopisovat.. Tyhle chvilky mi doma budou chybět. Tam abych si za čistý adrenalin platil.

Tady za vše co se stane jsem odškodněn, dnes dokonce i finančně. A to se netalo nic. Prostě mi jen zastavil chlapík, vyzveděl celý můj příběh a pak prohledal celé auto, co by mi dal. Dva kousky do mé sbírky pečiva mu přišlo málo, tak mi do ruky narval dvacet lir...a já mu ani nálepku nedal, ale mám toho chuligána vyfocenýho.

Jinak k tomu, co vlastně všem říkám. Tak nejdřív, že jsem z Čech, pak že jsem pěší turista, pak přidám, že bosý. Pak se ptají na něco, co nevím a tak vytahuji svůj slavný průvodní dopis, kde se vysvětluje, že chci projít celé Turecko a že neumím Turecky a že jsem Petr. K tomu dodávám naučený překlad příjmení Poupě a hned na to přichází na řadu má oblíbená část, kde předvádím, jak ovládám všechny číslovky. Takže hlásím 15 kilo v batohu, pak 2000km do Gruzie, že 3 měsíce na cestě a pak vždy tipuju, kolik mám dneska km a pak to upřesňuju, aby těch čísel bylo víc. Pak je tu seznam měst a jde se na další oblíbenou část, kdy těžím z toho, že už mě mají za Turka a všemu rozumím opakováním toho, co řeknou a doplněním o pantomimu. Když to zvořu, pochválím Turecko a jedeme dál. Na závěr pak řeknu, že je na čase jít a všichni jsou spokojení. Má to standardní průběh a v Istanbulu si vypracuju lepší průvodní dopis, abychom se dostali s klukama dál, než jen k tomu, že nemám manželku ani dítě a že český pivo a holky jsou moc prima:D

No a jako fanda opakování dobrých příběhů a filmu Big Fish, tak i já svůj příběh vylepšuju o něco, kam pasuje dobře zapamatovatelné slovo. Takže jsem maratonský běžec, občas mám tři děti, každý den ujdu přes 30km, Turecký čaj je lepší než ten ze Sri Lanky a umím couvat se stíhačkou. Když oni si za to můžou sami, vždycky něco vysvětlím jednomu a pak postupně přichází celá vesnice a ten jeden mě tam představuje jako svého ztraceného syna...a většinou je to majitel čajovny a ti ostatní mě u něj zvou na čaj...tak neprihoď si něco navíc, když už jsi tam selebrita:)