Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 80.

Právě jsem viděl krávu sežrat zelenou igelitovou tašku. Škoda, že jsem jen projížděl. Rád bych si počkal, až nafoukne metanový balonek. Ale i tak pojedu domů klidnější, že už jsem viděl SKORO všechno!




Je teplo a tak večer kašlu na přístřešek a ulehám na pláži. Co by ne, jenže tohle místo má vlastního budíčka před šestou hodinou. Starý pán do mě klepe hůlkou. Prej, že se mám vzbudit. Prej nějaké milice. Když se zkouším zeptat, jestli se to nesmí, tak se jen rozhlíží kolem. Spousta cestovatelů nejen v Gruzii říkají, jak je těžké být v dosahu civilizace a nebýt pohoštěn. Asi jsem moc blízko města, protože tenhle do mě ještě dvakrát žďuchne hůlkou a pak odchází. Nejhorší je ta obava z těch milic. Zaprvé si říkám, jestli v téhle zemi stále ještě nejsou tak nejak víc lidové a za druhý, když někdo zmíní, že by mohla přijet policie může to taky znanenat to, že jí hodlá zavolat. No co, už jsem fakt silně zvyklý se budit nevyspalý, tak si jedu tu svojí ranní balící rutinu. Jako by nestačilo, že jsem se často probouzel. Spal jsem totiž dost blízko moři a ze spaní si pamatuju, jak jsem kolikrát chytal a zvedal věci, protože jsem si myslel, že tahle už mi oblizuje spacák. Ještě, že mám stále tu čaču a tak je každé ráno trochu veselejší s decákoblvým hltem. Fakt musím hodně pít. Mám jí tak akorát, abych to stihl do odletu dopít. Kolem osmé jsem připravený na stopa. Z Batumi do Tbilisi. 400km dlouhá cesta. V nouzi na to mám dva dny. Nic tam nemám, tak buď se mi podaří někoho ze svých známých zkontaktovat a zůstanu ve městě, nebo přespím před městem a budu pokračovat další den. Možnosti mám rozmýšlené a teď jen aby mě někdo svezl. Hodina pryč a vypadá to na úspěch. Sice z druhé strany čtyrproudé silnice, ale stejně, někdo na mě mává. Třeba někam jede. Tak ne, je to rybář a volal mě jen kvůli tomu, jestli s ním nejdu rybařit. Asi si myslel, že když budu stopovat s čerstvou rybou, půjde to líp. Na auto čekám celkem asi dvě a půl hodiny a pak se dostávám ještě mimo hlavní cestu. A na hlavní cestu je to 9km. Takže po nějaké další hodině se smiřuji, že se taky nemusím dneska dostat ani do pulky, když jsem se za dopoledne dostal jen necelých 30km daleko. Kašlu na to, jdu se v klidu najíst a pak půjdu a třeba mi někdo zastaví. Je pozoruhodné, že pokaždé na tomhle výletu tato taktika způsobila něco fajn. Po jídle, když jdu mi hned staví jedno z prvních aut a vezou mě na hlavní křižovatku. V dalším autě se mě ptají, jak dlouho tam čekám. Necelý dvě minuty. A kdo mě veze teď? Anglicky mluvící kluk s rodinou, který jede z Batumi do Tbilisi. Dnes budu v Tbilisi a ještě si pokecám! Nejkrásnější na tom stopu je to, když potkáte nějaké divné lidi. Třeba jeden mi řekl, že byl v čechách a že mu hrozně chutnala naše jabka. Toho chlapíka jsem si ihned oblíbil, protože to říkal s takovou čistotou až jsem si říkal, že je hlupák každý, kdo navštíví cizí zemi a nemluví jen o takových malých detailech. To mi připomnělo jednu vesnici v turecku, kde víc chlapů zastavovalo u rostoucích růží a jen tak si čichali. Já tyhle podivnosti zbožňuju... No a můj nový kamarád je super pro dlouhé jízdy. Vysvětluje mi kde co, co jsem ještě o Gruzii nepostřehl. A tak se setkávám s řekou, podél které jsem šel mojí poslední stovku. Trochu víc vyrostla a teď je z ní prý druhá největší řeka Gruzie. Je fakt, že ten obří divoký potenciál jsem z ní slyšel po tři dny. O další edukaci se postaral kamarádův otec, který řídil. Například vím, proč tu policie jezdí jen se stále zapnutými majáky. Tak totiž zajistí, že jen proti nim nikdo nebude předjíždět tak, že je tím donutí vejít se do odstavného pruhu. Přejíždíme Gori a mě se dostává dalšího školení. Tentokrát o válce. Vlastně ještě před chvílí tam toho bylo dost okupováno rusy. Vlastně to nejhorší, co o tom svědčí jsou zcela nové mini vesničky. Museli je postavit jinde, protože některé části vyly bombardovány. A já si říkal, jaký vztah mají ty lidé, které jsem potkával na všech těch vesnicích ke svým vládám. Jaký vztah mají ke svým vůdcům a politice, která rozhoduje o tom, že se bude válčit. Jaký vlastně mají ti lidé vztah k tomu zaokrouhlení, pod kterým je tak vidíme. A pak přijíždím do Tbilisi a zase se mě ptají na Gruzii obecně a zda je pohostinná. A já už mám po své cestě velký problém říct něco obecně. A kdyby se mi to povedlo, tak to platilo jen pro mě. A dost možná jen pro tu chvíli. Já mám jen pár příběhů a nic víc vlastně nevím. Ale rozhodně o tom dost přemýšlím, protože v Gruzii bydlí nemálo lidí, kteří určitě stojí za poznání. A tak jsem zase ve velkém městě. Našel jsem hostel s postelí za stovku. Je plný cestujících lidí ode všud. Tady je každý zkušený cestovatel a já už se poprvé necítím v takové společnosti jako malý neználek. A taky je tu večerka na půlnoc, jenže v takovéhle partě je to každýmu jedno a když chce jít někdo spát, tak prostě jde i s rozsvíceným světlem. Pro mnoho z nich je totiž prostá postel stejně velkým luxusem jako pro mě.