Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 81.

Započala nám s Wilsonem poslední etapa výletu. Ta placená. Je to takový divný. Není potřeba s nikým mluvit, nikdo se neptá, kam chceme, nikoho vůbec nezajímá odkud jsme a nikoho nezajímá, zda se nám líbí Gruzie. Je to takový "normální" a cítím se, jako bych zase mezi ty lidi patřil.

Aha tak ne, stále jsem bosý a mám klacek s ksichtem...




Končíme v Tbilisi

Tbilisi. Hmm, velký město plný lidí. Tak na to mě asi nedostanou. Jako jo, je to fakt pěkný město a mají tu i nějaký starý budovy a nějaký výrazný nový. Ale jako co to je pro mě? Poslední snaha o to něco vidět končí s tím, když na jedné fotce mám spíš jen lidi, než tu věc samotnou. Dobře, přiznám, že jsem to fotil i kvůli té absurdní skrumáži, ale to je asi to, jak to tu vidím já. A mě stačí, že vidím hrad, vidím kostel se zlatou střechou, hodně věcí jsem viděl už včera z auta. Teď nastává pravý čas pro to se brouzdat městem tak, jak to dělají místní. A vzhledem k tomu, že si chci pořídit nové kalhoty do letadla, poznám srandu s hledáním obchodů. Jen aby bylo jasno, mohl bych si vyprat v huest housu, ale to bych mezitím musel někde přečkat nahý. A nevím, jestli by to v guest housu prošlo bez ztrapňujících poznámek.

Takže kde máme ve zcela neznámém městě nákupní centrum? To je zajímavá otázka, že? Tak prostě půjdu podle intuice a třeba narazím na něco jiného, než obchody připomínající místnost, kam zrovna vyložili bednu s nákladem. Úkol splněn velice rychle a tak efektivně, že místo jedněch kalhot mám troje a jedny kraťasy. Jenže když já se vešel v klidu do ceny, kterou jsem si určil, že dám za jedny. Byl jsem tak spokojený, že jsem šel na jídlo a pivo. Na památky jim prdím.

Ještě se rozloučit na hostelu se super lidma, se kterými jsem si vážně sedl a jede se na letiště. Mimochodem v hostelu jsme vymysleli snad všechny možnosti, jak přemluvit posádku, aby mi vzali Wilsona domů. Ukázalo se, že největší šanci má to, když řeknu jeho skutečný příběh a na sobě budu mít svůje původní oblečení...ale v téhle fázi bych to možná raději nazýval kostým.

Jsem na letišti. Už při vstupu flirtuju s kontrolou. Přeci jen se tu lidi nudí a já jsem zřejmě dobré zpestření. Lidi reagují velice udiveně na to, že chodím bosky. Na tom se od dob před cestou stále nic nezměnilo. A mě dochází, že svůj příběh budu muset zapomenout, protože pro většinu lidí je už to, že chodím bos přes příliš. A jako jsem nechtěl mít na vesnicích na svědomí svojí hostprkou chatrné babičky, v civilizovaném světě si zase odpustím ten pohled říkající "jasně a já jsem bohyně rychlého porodu..."

Prostě je nutné vědět, kdy už je to přes čáru. No a to bylo už tehdy, kdy jsem dostopoval na začátek Turecka.

Ale jinak náhoda je fakt srandovní. Další lidi, který vidím v hale jsou mý kámoši ze stopa. Ti, se kterýma jsem si vyprávěl černé historky. Tak ti vám tam sedí v rožku a okupují zásuvku. A tak se s nimi vítám a jdu najít nějaké jídlo za které utratím poslední peníze. Hele, voni mají kozla! Konečně pořádný pivo. Sice je to jen kozel, ale je tady drahej jako čert. Ale co, kluci z Estonska potřebují poznat alespoň trochu dobrý pivo. Pro Estonce víc, než dobrý. Tak se plácnu přes kapsu a nesu jim dobré zprávy.

- "Hele, my máme dneska hladový den, bez jídla. Dokonce i bez vody, to má pak rychlejší efekt."
- "No jasně, na lačno to má rychlý a super efekt, to je pravda."

Ale oni to fakt mysleli vážně. No a tak nezbylo nic jiného, než aby si Peţa udělal pěkný večer sám, tak jak už je teď stejně zvyklý. Tak si to plánuju. Jedno si dám k jídlu, druhé před spaním a jedno po ránu před odletem. No jo, jenže když hodiny ukazují půlnoc a já počítám, na kolik nastavím budíka vychází mi z toho druhá hodina. To asi nestojí za to ani vytahovat spacák co? No to fakt ne. Takže na to kašlu a dělám poslední revizi batohu a přípravuju se na všechny varianty. Že mi všechno vezmou na palubu a já budu muset nekomu věnovat pepřák i nůž a nebo, že mě za nějaký peníz odbaví a já dovezu domů všechno.

Ale stejně to byl takový divný pocit jít přes celou halu k okénku jen s nožem v jedné ruce a pepřákem v druhé, abych se zeptal, zda neexistuje možnost, jak to propašovat na palubu. V půlce mi došlo, že pokud se trochu spletu s angličtinou a budu tam s tím vším mávat u okénka, že si možná zdejší pobyt ještě o něco prodloužím, až na mě zavolají policii.