Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Den 9.













Občas je to fakt těžké. Mám v batohu poměrně dost jídla, takže přes poledne se vyhýbám pozvání na čaj, protože nechci lhát, že nemám hlad. Raději si chci sednout někam do pole a koukat jen tak v tichu do krajiny a odpočívat v pokoji. A tak se stalo, že çajkilometry byly hrozně dlouhé. Vím jak si o čaj říct, stačí se někde zastavit, začít mluvit a je to. Tenhle den jsem si to zase zkusil jinak. Celý den jen náhodné krátké setkání po cestě. Jak to tak bývá i v čechách, když někdo sám od sebe nabídne pomoc, tak je to super člověk a je to vidět i na tváři, že by s ním člověk rád strávil víc času. A tak se snažím být alespoň co nejmilejší a říct mu co nejvíc Turečtiny, co zvládnu. Ale to nic moc neulehčí nohám. Batoh už mám utažený na maximum a někdy je to fakt pěkná štreka a asfalt pode mnou utíká zatraceně rychle a to i krajina kolem, ale přijdu si, jako že jsem zaseklý v čase. Dny utíkají rychle, je to jako bych vyrazil teprve včera, ale zároveň je momentální chvíle nekonečně dlouhá. Je to matoucí a pojem čas se v tomhle zmatku rychle ztrácí. Nebo jinak. Neztrácí se, stále vím kolik je hodin, ale zcela ztrácí v mém pohledu smysl. Čas vnímám jako zastavený a přitom vše kolem mě plyne rychle. A když jsem unavený, tak je to jako rána do zdi. Najednou, jako by se vše ještě víc zpomalilo. Ono to všechno zpětně je mnohem víc sranda. Láďa Zibura to umí krásně popsat a já když se ohlížím, tak se taky moc směju, ale s tím vším se mnou jde i všechna vážnost a nutnost být ve střehu. Musím sledovat okolí, ale i sebe. A je těžké na nic nezapomenout. Stejně důležité je i hlídat si svojí radost. I tu k lidem. Jak to člověk začne hrát, nebo ho to přestane bavit, může jít domů. Jasně, že je těžký každý den probírat to samé, ale to je ten místní zázrak. Jdu celý den a večer jsem unavený, bez vody a ještě končím v kopci a najednou se mě ujme chlapík...hamba mluvit. Nevím proč mě zatáhl do svého obchodu a proč jsme si tak padli do oka...nějak jsem začátek pro únavu nestačil vnímat...ale přijde mi, že vše tady má svojí kompenzaci. Čím těžší věc podstoupíš, tím víc dostaneš.

Tentokrát jsem komunikoval s celou hospodou. Jedna polovina si mě přivlastnila a vysvětlovali mi vše tak, jako by vzali svého desetiletého syna poprvé do hospody.

O takovýchto dnech se bude psát jen velice těžko. Zažívám si plno myšlenek a hlavně poznávám hodně ze sebe. Únava a opakování...

Jen musím doplnit další věc... Co mě vůbec drží na cestě? Díky tomu, že jsem tak dlouho musel svojí cestu hájit před sebou samým a pak před blízkými, kteří o mě mají stejný strach jako já sám o sebe, tak jsem musel mít jako oporu své pevné přesvědčení a rozhodnutí, že to udělám. Nebyl jiný způsob, jak k tomuhle dojít. Když vezmu svůj strach z posledních dní před cestou, nemít tohle rozhodnutí, byl bych doma. Přidalo se k tomu i to, že v den odjezdu jsem musel pro antibiotika.
No a teď jsem tady a přemýšlím, zda to, co mě sem dostalo mi povolí přemýšlet jasně. Potřebuji poznat, kdy je toho moc, ale taky se potřebuji občas kousnout a jít dál. Ta hranice neexistuje a já vím, že bude lehké udělat chybu. Je lehké říct si "buď opatrný," jenže mezi psy jsem taky musel projít podělaný strachy, abych se jich přestal bát. Nyní jsou ve hře zranění...co když nějaké přehlédnu, co když mě nějaké zastaví. Neexistuje dobrá rada. Znám je všechny, ale jsem to já, kdo tu je a jsem to já, kdo se bude muset rozhodnout, až přijde čas. A vím, že následky rozhodnutí budou jak pro tělo, tak i pro mysl.

O tomhle mám teď hodně času k přemýšlení. Smrdím, jsem unavený, občas je mi smutno, občas jsem na sebe hrdý, občas mám plno sil, občas si zpívám, hodně často se směju, směju se nahlas a jsem šťastný. A to jsem teprve na začátku:)

Je čas jít dál...