Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Co mě drží na nohou

Občas přemýšlím, co mě drží na nohou. Kde se bere síla jít, když je to obzvlášť těžký. Jasně, je to tuna jídla, kterou do sebe cpu, co to jen jde. Jsou to sušenky a čokoláda, které mám vždy v batohu na dosažitelnějším místě, než lékárničku. Jsou to i karamelky, které mám v levé kapse, zatímco v pravé kapse mám kartáček, který používám mnohem méně často. Tohle jsou ale věci, které mi dovolí tu přežít a když si to všechno dobře rozvrhnu, tak mi dovolí neopakovat Safranbolský incident.

Občas kolem poledního, kdy jsem v půlce přichází klid a pauza a já myslím na to, že možná moje cesta bude pro někoho inspirací. Že si třeba někdo řekne, že jdou i sakra těžké věci, které zaberou hodně času, až bude přemýšlet, zda se pustit či nepustit do něčeho, co moc chce udělat. Byl bych moc rád, kdyby moje cesta měla tenhle účinek jen pro jednoho člověka. Jenže tohle jsou takové úvahy, které přicházejí jen občas a u kterých člověk dlouho nevydrží, protože jsou na nic.

Jenže ráno, když se rozjíždím jak naložený kamion do kopce a nebo když slunko v kopci pálí, tak nic z tohohle nepomůže ani trochu. Ani na sladké člověk nemá pomyšlení a když právě jedl a ještě je plně odpočatý a stejně přijde těžký kopec, tak není už ani moc možností, co dělat.

A v tomhle případě mi tu pomáhají řidiči. Ti samí, co mě štvali, než jsem si zvykl na jejich těsnou blízkost a troubení mi za zadkem. Ti řidiči, kteří mě rádi vidí a jsou celí rozesmátí, když mi mávají. Odtrhne to od únavy a vrátí tě to na silnici a najednou nemyslíš na to, že chceš zahodit batoh a jít dom. A když je ještě hůř a zvednout nohu dělá takový problém, že si myslíš, že jdeš dozadu, tak pomáhají vzkazy, zprávy a občas i zvukové nahrávky od vás. Baví mě, že se bavíte a když s vámi ještě nějak přímo komunikuju, tak se mi to často opravdu hodí.

Pak delší dobu vydržím myslet na to, že nejdu sám. A jak by to bylo, kdybych šel doopravdy s někým dalším, kdo potřebuje mojí podporu, taky bych měl dost sil ho podpořit, i kdyby mi bylo nejhůř.

A tak je právě tohle jedna z věcí, která mě drží na nohou, když to jde fakt hodně těžko.

Díky Turecku a díky vám všem!