Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Host od pánaboha

Má cesta nebyla ani trochu normální. Byla plná absurdit a nic bych nezvládl bez velké spousty lidí. A že jsem jich teda potkal velkou řadu. Sice jsem na ně nebyl plně odkázán, ale obrovsky si cením jejich pomoci. Tak, že mám dojem, že se to i přes všechnu snahu zůstat stejný podepsalo na mých rozhodnutích.

Takže co jsem poznal? Především tradici "hosta od pána boha." Mnohokrát mi bylo vysvětleno, že host znamená něco čestného a když jsem se konečně vykašlal na to, že se cítím špatně, začal jsem si všímat toho podstatného. Není to čestná pozice pro mě, ale pro hostitele. Díky mě dotyčný vyrostl. Stal se hostitelem a mým ochráncem. Něčím malinko víc. Jestli to tak mohu říct, pro tu chvíli byl lepší sám před sebou. Mnohdy přitom zmínili povinnost od boha, ale já v tom viděl jen jejich vlastní velikost. Nebyla v tom žádná hraná touha mi něco dokázat. Nikdo jiný tam nebyl. Dotyčný se prostě snažil stát lepším jen sám pro sebe. A já mu mohl poskytnout jen vlastní radost a ničím mu ji nekazit. Myslím, že to fungovalo a časem i víc, než silně na mě samotného. Nemohl jsem si na to zvyknout a stále to vnímám, ale už je pro mě mnohem silnější to, co se děje s člověkem, který ctí svoji nejvyšší povinnost. A nehodlám dělat nic, abych mu mluvil do jeho vztahu s bohem. Pro mě je to stále těžké, ale to pochopení...občas se sám divím, jak musím změnit svá rozhodnutí, abych nešel proti tomuto, co jsem poznal.

Taky už to umím mnohem víc se psy. Hlavně s těmi divokými a rozhodně by u toho neměl být jejich pán, protože je to diskuze vždy velice osobní a jediné, co psům říkám je to, že jim nechci ublížit:) Je to vtipné, ale už chápu ta slova zkušenějších z dokumentů, kde se setkali s vlky či tygry ve volné přírodě. Vždy mi tam něco chybělo, že to přeci nejde jen tak udělat. Ale jde. Tahle komunikace je mnohem jednodušší, než co známe z našich vztahů s lidmi. Tady se nikdo neurazí. Tady nikdo nedělá velkou vědu z toho, že se mluví o něčí smrti či ublížení na zdraví. Tady to jde beze slov a díky tomu se člověk dostává dál v pochopení, které věci jsou a nejsou důležité. A něčí život? Tak o tom jsem s žádným psem nikdy nemluvil. Pokud bychom se porvali, to jak se ti bude dařit dál je jen tvá věc. Ale naštěstí se vždy jen hulákalo a kdekdo dělal machra, jak je důležitý. Ale když přišlo na věc...nikdo o konflikt zas tak nestojí, pokud mu něco v hlavě pracuje. Když jsme sobě tváří v tvář, líp si uvědomujeme, že jde o naše tělo, které vsázíme.

A dál únava a věčný kontakt s lidmi. To je stále ještě sporný. Už je mi jedno, kde spím a že se nevyspím. Další den mě baví a tak do něj prostě jdu. Lidi...už jsem si jistější, když jim prostě nerozumím. Je mi jedno, jakým jazykem mluvím. Aj na to, že jsem schopný domluvit se anglicky jsem hrdý. A mnohdy si i hraju s tím, že vůbec nemluvím. Jenže tady jsou vazby jiné. Tady jsem si na to vše zvykl. A adaptoval jsem se se vším všudy.

A teď? Teď budu zase hozen zpět. Do místa, které je mnohem tvrdší, než jak vypadá. Máme hodné psy, máme společný jazyk, máme pohodlí. Jenže jsem si asi neuvědomil, že každý den bojuji mnohem tvrději. Mnohdy mě den nebaví a jsem v něm zmatený a to, co říkají ostatní mi nedává smysl nebo je mnohdy ani neslyším tak, jak bych asi měl. Přijde mi, že se vracím do světa mnohem tvrdšího a jediné, co se změnilo, že teď jasněji vidím své nedostatky. Vidím jak slabý jsem v tomhle světě a že málo z toho, co jsem zde získal zužitkuju.

Snad na jedinou věc. Poznal jsem mnoho dobrých lidí. A vím, že je to vlastnost, která je společná všem lidem. Někde uvnitř má v sobě svého boha každý, ač mu dneska jen říkáme jinak. Jenže ty projevy. Ta schopnost brát za svého hosta cizího člověka. A nejen hosta. Chovat se mile k někomu jinému. Už to vidím víc v mnoha cizích lidech. Je to něco, co vidím rád. Je příjemné změnit zemi a vědět, že to podstatné se nemění. Teď jde jen o to si tenhle bonus ve svém vidění ponechat co nejdéle...