Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Já si asi nikdy nezvyknu...

Takže včera večer to bylo o baterky. Powerbanky prázdný a tak to chtělo nějaké indoor nocování. Jenže v tomhle jsem ještě slabej, takže jsem zakotvil u cami. Za chvíli tam šel nějaký chlapík a z toho, co říkal jsem pochopil, že ještě zažene krávy a vyzvedne si mě tam. Z toho, co se dělo dál jsem pochopil, že se mu krávy rozběhly na všechny strany a on je hledal ještě ráno. Protože mě už začla být zima a do mešity v tomhle městě asi nikdo večer nechodí. Tak jsem si vesničku prošel a zjistil, že ten člověk byl možná jediný žijící obyvatel. Až na krávy, těch lítalo po vesnici plno. Napadlo mě, že taky někde musí bydlet, tak jsem se k nim přidal v duchu hesla "jeden vůl se vždycky ztratí." A klaplo to, najednou krávy objevili svého majitele. Tomu jsem rozuměl o poznání míň, než tomu předchozímu, ale padlo slovo "misafir" (host), takže jsem se rozhodl dělat vše, co pochopím. Pochopil jsem, že mám dát batoh do auta a že mě nechá přespat v garáži. Omyl. Do auta se dal batoh a mě budou hostit s plným servisem doma. Aha, no jo, jenže já chtěl pod střechu, abych si nabil. A to půjde těžko, když to všechno je teď v garáži v autě.

Zkusil jsem to zahrát na to, že mám v batohu nabíječku na mobil. Marný, on měl doma můj typ...tak to seš v loji. Ale zase na druhou stranu tam stejně nebyl vůbec signál, takže jsem stejně mohl v klidu mobil vypnout.

Teď já dostal kalhoty na převlečení, všechno jsem tam měl. Jen ne možnost se dostat k batohu. To vždycky mávnul, že to není potřeba, že jsem jeho host. A pak mě to napadlo...léky. V batohu mám léky. To prošlo. Tak a teď už jen ta těžší část. Večeře a snídaně. Já si na to prostě vůbec nezvyknu. S těmi lidmi jsem ani s překladačem neměl šanci se o čemkoli domluvit. Chápej, že když do překladače nasypeš věty o dvaceti slovech, tak mi z toho přeloží polovičku slov a smysl tam teda nenajdu už tuplem a když už já přeložím jen to, že jsem vděčný, tak oni na to koukají a já nevím, jestli náhodou nečtou tu českou část, že z toho nic nechápou. No a takoví lidi mě hostí, dávají mi jídla, co dům snese, snaží se mi něco říct a já nechápu a jen se směju. A tak na tohle se zvyká stále ještě dost těžce a nedivím se, že si to někdo snaží zjednodušit tím, že si říká, že to světu nějak oplatí.

Já to neoplatím a za hodinu po snídani už obědvám o kousek dál u svěřečů. Sice to nebudu oplácet, ale teda dobrá nálada mi dneska vydrží asi dost dlouho.

Když už včera chyběl večerníček, tak dneska mimo příběh navíc;)