Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Jeden příběh z mnoha

Když už tak sedím na policejní stanici a mám spoustu času, tak kde jinde napsat celý příběh toho, jak jsem byl okraden. Ale nemyslím tu včerejší událost, to bylo tenhle výlet už podruhé a to první jsem úmyslně zamlčel. Možná si někdo z hodně pozorných čtenářů v pátém dni výletu (třetí den v Turecku) všiml, že už tehdy jsem to chtěl zabalit. Bylo to už dost brzo, co? Copak se tak mohlo stát? Chyběla mi maminka?

No, spíš jsem si říkal, že je to fakt brzo na to být přepaden. Takže od začátku a celé.

Jdu si takhle přes malé vesničky a na kraji jedné má takové zajímavé sídlo skupina zvláštních lidí. Mají tam koně, povozy a stany, ve kterých bydlí. V té době vím jen to, že v Turecku žijí kurdi a že mají spešl kulturu. Že by to byli oni? A tak když mě vidí, čekám u cesty, až se ke mě seběhnou všichni. Zajímavé je, že když vás někdo zve na jídlo, tak používá plno stejných symbolů, jako ti, kteří to po vás chtějí. V té době jsem nevěděl, že se peníze řeknou Turecky "mana," ale když přidali mezinárodní gesto, pochopil jsem, že mě nikdo nikam nezve. A tu je po zastavení další chyba, kterou jsem udělal, sáhl jsem do peněženky u pasu pro drobné. Tím to pro mě bylo vyřízený a já na sebe byl mírně naštvaný, jaký to jsem hlupák, že jsem se nechal ukecat k tomu, abych hrál roli rozdavačného turisty.

Za vesnicí si volím zkratku přes pole, abych nešel po nudné silnici spolu s auty. Hele, kdo mě předjíždí, povoz se dvěma chlapíky z té osady tažený koněm. Odmítám svezení a s úsměvem si je fotím. O pár metrů dál stojí a vypadá to, že mě chtějí svézt. Ještě něco šachují s penězi a já nevím, zda chtějí rozměnit, ale jak jde o peníze, snažím se jít dál a vše odmítat. Dojíždějí mě a lezou z povozu a už je jasné, že chtějí peníze. Nedám. No tak dobře, pro ně tím pádem fáze "po dobrém" končí a jeden z nich bere železnou trubku. "Hej, hej," na chvíli ho klidním a snažím se komunikovat o směně. Vím, že tam něco mám, tak smlouvám.

"Ok, dám ti prachy a vy půjdete pryč"

Ukazují, že budu muset dát oboum.

Jen si představte tu situaci s vyjednáváním. Situace vypjatá a tak jsou všechna gesta jasnější a stručnější. Když selhávám ve smlouvání a něco se tomu agresivnějšímu s trubkou nelíbí natahuje jí nad hlavu a já ho musím klidnit tím, že sahám k peněžence a snažím se vysvětlit, že dám, ale pak půjdou. Dávám. Jenže i přes snahu udělat to zakrytě a s odstupem, zřejmě vidí, že jsem jim nedal vše. A to jsem dal každým dvacet lir. Nic jinýho jsem tam dvakrát neměl. Pak už jen padesátku. On jí viděl a bylo jasný, že jí chce. Věděl jsem, že mám průser. Dohoda, že já dám prachy a oni odejdou byla fakt nahnutá. Dochází mi, že buď pade, nebo rvačka. Odhazuju s nějakými nadávkami pade a dávám jasně najevo, že to je fakt všechno, co mám.

To pomáhá. Vypadají spokojeně a odjíždějí. Dobrý. Tak jo, právě mě obrali o 90 lir. Super. Vážně dobrý a jen s klikou jsem odešel ve zdraví. Točím nějaké video, kde nasraně vysvětluju situaci. Když v tom...za mnou je znovu povoz. Vracej se... a doprdele.

Co zase chtěj! Zahlédli i eura schovaná v kapsičce u pasu, nebo chtějí prostě rozbít bank a prohledat si celý batoh? Nehodlám de ptát. Porušili dohodu a mě už nejde o prachy, ale o zdraví. Dokud jsou na povoze, řvu na ně, že nic nemám. Ukazují na peněženku. Řvu, že je to jen pas. Ten rozumnější z nich, na kterém je vidět, že potvrzenou dohodu ctí tomu druhému tlumočí, co na ně řvu. Když i tak sesedá ten s trubkou z povozu vzpomínám si, že mám pepřák proti psům. Tehdy jsem měl ještě prvního Wilsona, což byla jen suchá větev, která jen dobře seděla v ruce, ale i při slabé ráně by se rozpadla. Dobře jsem věděl, čím se mohu bránit a pepřový sprej byl najednou výborná první pomoc. Připravil jsem ho velice rychle skrytě do ruky. Ten klidnější si všiml toho pohybu a upozornil toho druhého, že něco mám. Nevím, co si mysleli, že mám, ale stala se z toho má výhoda. Zůstali na místě a já couval dál po cestě. Odjížděli jen velice pomalu a já z nich při couvání nespustil ani na chvíli oči. Ten klidnější se snažil být dobrý a s úsměvem mi ukázal, že na křižovatce chci jít druhým směrem, než kam couvám. Možná, ale takhle rovně to bylo blíž k hlavní cestě. Tohle vše se totiž odehrálo poměrně daleko od obou konců té zkratky. Takže ihned, jak mi zmizeli i s povozem z dohledu za malým kopečkem ihned jsem se dal do nejrychlejšího možného běhu. Po špatné cestě, s patnácti kily na zádech ale i tak v pěkně rychlém tempu asi dva kilometry a stále jsem se otáčel, zda nebudu muset ještě přidat, až se za obzorem objeví povoz s případnou posilou. Kdo na někoho vytáhne železnou trubku a pak se ještě vrátí pro zbytek peněz asi nebude mít moc silný smysl pro fair play.

Dobíhám k cestě, kde jezdí auta a tedy jsem v bezpečí civilizace. Sedím na kraji cesty totálně unavený, zpocený a nasraný. Nevím co dál a myslím na to, že se vrátím. Jestli je tohle všude v Turecku, tak tu asi nechci být. Jsem jasný cíl pro kohokoli, kdo si usmyslí něco podobného a přede mnou je ještě dvěstěkrát tak dlouhá cesta.

Jdu do další vesnice, abych to rozdýchal. Je to opravdu neuvěřitelné, ale na čaj mě tam zve chlapík, který umí anglicky. Je to jako požehnání, protože se mi dostává vysvětlení.

Nebyly to Kurdové, ty tady v té oblasti vůbec nejsou, tohle byli obyčejní cikáni. A když jsem jim ukazoval fotky, skoro chystali pomstu za mojí osobu. Byl jsem poučen, jaká čísla volat a kde se doberu pomoci a že pro turistu tu i policie udělá první a poslední.

Kecáme ještě chvilku o hodně věcech a já nakonec urguji to, že je to už dávno za mnou a že to nehodlám řešit. Jsou to jen peníze. A proč? To mi došlo už cestou do té vesnice. Před rokem jsem dostal šanci žít dál a tak nějak jsem po tomhe incidentu získal pocit, jak krásné je to být živý a zdravý. Občas totiž zapomenu na to, že žiju plno dní navíc a když si to připomenu, je to pěkný. Ale to není určitě všechno. Nějak totiž nevěřím tomu, že by díky těmhle penězům měli nějak krásný život. Myslím, že oni stále budou žít dost mizerný život a nikdo z nás, kdo tohle čte by s nima neměnil. A co změním tím, že budu dál žít tou situací a řešit jí? Vím, že tím jen ztratím čas a v sobě budu nosit jen špatné pocity. Síla odpuštění je právě v tomhle. Není to pro ně, je to pro mě.

No, jenže to jsou slova. V praxi to vypadalo tak, že jsem se mnohdy nachytal, jak se jim v mysli mstím, jak s již lepším Wilsonem vyhrávám souboj, jak mají plné oči pepře. A to jsem byl už stovky kilometrů daleko a dalo to práci se napomenout, že tuhle zlobu mám jen v sobě a že tím jen v sobě vytvářím svět, kde někdo trpí víc, než musí. Já měl šanci udělat něco jinak, já měl šanci se rvát. Možná ji dostanu znovu, ale nic z toho nevidím jako důvod pro to v sobě nechávat zlost, či cokoli tomu podobného.

A dnes? Už je to daleko. Dnes sedím na policii a řeším další důvod k tomu odpustit někomu dalšímu. Zase je to těžké, ale mám pocit, že tentokrát už se umím napomenout mnohem rychleji.

Jen nevím, jak rychle se Vám podaří odpustit těmto lidem to, co udělali. Možná si snad přečtěte, kolik dobrého se mi po cestě stalo dál. Kolik úžasných lidí jsem dál potkal a řeknu vám, že spoustu z nich velice mrzelo, že někdo byl svědkem tohoto právě v jejich zemi.

A praktická ponaučení? Od té doby mám v ledvince jen trochu peněz na max dva dny a časem jsem jí našel skrytější místo v batohu. A hlavně kamera byla od těch dob vždy připnuta na hrudi tak, že stačilo jen zmáčknout jeden čudlík a vše bylo zaznamenáno jako bych to viděl sám. Užitečná to věc.

Nyní už jsem byl okraden ve třech zemích. Jestli tohle čte třeba někdo ze shora, tak bych chtěl říct, že už se cítím dostatečně poučen a pokud by to šlo, nemuseli bychom to už opakovat:D