Bosý příběh

Tureckem do Gruzie

Tohle je krize!

15 je moje oblíbené číslo. Takže asi tušíte, jak moc jsem se těšil, až ujdu 1500km. Tisíc mil od Matušky už jsem měl taky připravené ke sdílení, protože ujít víc, než tisíc mil byl můj cíl. Ty dvě tisícovky měla být jen třešnička na dortě. A místo toho spíš můžu jen nasdílet písničku od Jandy. Skončili jsme, jasná zpráva. A stejně, jak smutná je ta písnička, když se na ní tancuje, tak nějak podobně smutný konec mi to přijde i teď.

Tak blízko. A teď tu sedím a vím, že nejsem schopný to ujít. Víte, jak je net plnej lidí, který skončí před cílem, ale najdou v sobě tu sílu jít dál a i když zcela poslední, tak závod dokončí. Jenže si nějak nevybavuju videa se sportovci, kteří se musejí na závod dívat stejně jako všichni ostatní diváci a nemají šanci se závodu zúčastnit, protože to prostě nejde. Propásli svojí šanci a teď se jim v hlavě míchá něco, s čím jim asi nikdo nepomůže. A momentálně si tak trochu připadám i já a jen těžko se hledá útěcha v tom, co je za mnou. Ale vím, že ji v tom za krátkou chvíli najdu.

Život totiž není o tom brečet nad tím, kam se člověk nedostal, ale spíš o tom být vděčný za to, kam se dostal. A nebo se radši vykašlat na obojí a být jen spokojený.

Teď je to jen trochu složitější a tohle není knížka se závěrem, tohle je můj deník a tak musím napsat to, že mým největším bojem je teď najít v tom všem spokojenost a neopustit Turecko jako poražený, nebo s tím, že jsem něco nedokončil...

Jak se znám, tak už zítra bude všechno zase dobrý. Jdu do Gruzie a na tom se nic nemění. Zase vymyslím nějakou bejkárnu, jak si to užít a zase budou nějaká pitomá videa. Teď je jen malá chvíle, kdy je potřeba se vypořádat s tím, co bolí...

PS: Kdyby to nebylo jasné, tak padlo rozhodnutí skončit s pěší částí. Odhlasovali jsme to a jak je to teď ve světě zvykem, pro skončit bylo 51% a pro pokračovat 49%. Takže se nedá nic dělat a teď jen vymyslet, kterým směrem dál...